Grinding

Čtvrtek v 7:28 | Talaniel |  Srdeční záležitosti
Vstanu v šest, protáhnu se, osprchuji, nasnídám. Vyrazím do práce. Celý den se brodím v kódu zděděném po jiných. 11.30 oběd. Pak zase ty zrůdnosti nečistého kódu. Cesta domů. Socializování s partnerkou. Film nebo MMO. Kniha. Víkend - socializování s příbuzenstvem. A v pondělí zas a znova a to samé.

Nevidím konec. Nevidím změnu. Chci změnu? Bojím se jí? Je to jak grinding v MMO. Připomíná to píseň The Day Before You Came od Abby. Ale co přijde v mém případě? Tak trochu se bojím návratu L., ale současně se nemohu dočkat konfrontace. Možná proto mi přijdou dny tak ubíjející. Protkané myšlenkami na L. Nekonečné čekání. "Zapomenout, jen nehybně ležet..."

No nic, jdu do práce.
 

Could we start again, please?

14. září 2017 v 12:35 | Talaniel |  Srdeční záležitosti
Ahoj, L.,

moc, moc mi chybíš. Tvůj hlas, Tvůj úsměv...

Prodírám se dny jak nějakou houštinou. Stále ty samé sračky každý další den. Je to nekonečné. K. se na Tebe nevyptávám, ač mě stojí dost práce se ho nezeptat, tak ani nevím, jak se máš, ale nepochybně lépe než já. M. je určitě zdravá, roste, papá, spinká. Malé miminko, to je nejkrásnější období s dítětem. Kolem nástupu na základku už je to jiné.

Občas se pokouším vylepšit naše společné dílo. Co bys asi mým zlepšovákům řekla? Mám v rukávu ještě pár nápadů, ale nedávno mě vytočil kolega, když řekl, že ho ten projekt nezajímá. Trdlo jedno. No, třeba ještě jednou krásu toho programu objeví. Naštěstí má projekt minimálně jednoho fanouška, tak ty zlepšováky asi zrealizuju :-) Pro něj a pro Tebe.

V posledních dnech mi trochu pomohla dovolená, ale s návratem do práce se mi zas vrací ta hrozná touha. Nepohodlný byl i jen pitomý oběd s K. Strach, že něco řekne, a na druhé straně touha se ho na Tebe zeptat. Hrozný. Už nikdy víc! Děsím se toho, jestli se někdy potkáme. Co řekneš? Co řeknu já? Napadají mě slova písně Could we start again, please? Zkouším se léčit slovy jiné písně - Escaping the past by embracing the future, ale moc to nepomáhá.

No nic, konec oběda, jdu se zas brodit sračkama.

Měj se moc krásně, L. Myslím na Tebe.

T.

Shatterhand (závěr)

14. září 2017 v 6:40 | Talaniel |  Kačka
O hodinu později se dostavili. Když poslední tramp zmizel v soutěsce, zaujali jsme pozice za balvany před jejím ústím. Netrvalo dlouho a zaslechli jsme dva výstřely. Připravila jsem si henryovku a Charley svou medvědobijku. Spatřili jsme první navrátilce. Charley povstal a s namířenou zbraní zvolal:
"Zde stojí Old Shatterhand a Catherine the Great."
Neubránila jsem se úsměvu.
"Vzdejte se, odložte zbraně a budete ušetřeni."
První jezdec pozvedl svého yellow boye. Stihl vypálit dvě rány, než ho smetla střela z mé henryovky. Ucítila jsem vlnu nelibosti.
"Bude žít," řekla jsem.
"Tak dobře," odpověděl Charley a vystřelil na dalšího, který se nechtěl zastavit. Jeho kůň padl, muž udělal kotrmelec a natáhl se na dně soutěsky. Jezdec za ním strhl koně a vjel do cesty kolegovi. Zvířata se srazila a vzepjala se. Oba jezdci sletěli. Další dva jezdci padli po výstřelech obou osadníků a klubko lidských a zvířecích těl u ústí zhoustlo.
Chvíli jsme jen sledovali, jak se trampové sami likvidují. Opěšatělí muži křičeli, když do nich vráželi koně ostatních, kteří se jim ve zmatku snažili vyhýbat. Pak se od chumlu oddělili dva trampové, ale postřelila jsem je, než si stačili najít úkryt. Zapomněli na své pušky, drželi se oba za stehno a řvali.
Nebudu zvracet, prosila jsem v duchu sama sebe. Charley dobil a čekal, co bude dál. Párkrát jsem se zhluboka nadechla. Kouzelnických triků nakonec nebylo třeba. Trampové se uklidnili, jeden zvedl ruce nad hlavu a vydal se k nám.
Vyjednávání bylo krátké. Uznali, že jsou v nevýhodné pozici, začali na hromadu skládat své zbraně a po jednom k nám chodili. S puškou v ruce jsem hlídala situaci a Charley s osadníky je svazovali. Byli jsme zhruba v půlce, když se ozval dusot kopyt. Charley se tím směrem otočil.
"Vojáci. Jako na zavolanou," konstatoval.
"Hallo! Co to tu je? Zdá se, že jedeme s křížkem po funuse, gents!" ozval se jejich velitel. "Obávali jsme se, že už jen pohřbíme mrtvoly osadníků, ale situace vypadá zcela jinak!"
Charley vše vysvětlil, pouze vynechal způsob, jakým jsme zahradili soutěsku. Vojáci nám pomohli dokončit poutání zajatců a já jsem se co nejrychleji vytratila, abych opět otevřela průchod. Naštěstí se vojáci spokojili s tím, že se zbylé obyvatelstvo osady přišlo podívat soutěskou na výsledek, sebrali zajatce a odjeli.
Čekala jsem, že se v nejbližších okamžicích přenesu domů, ale stále se nic nedělo. Trochu mě to mátlo. Vrátila jsem Charleyovi henryovku a vrhla jsem se na rozebírání valu. Dění kolem jsem vnímala jen okrajově. Charley s Vinnetouem stáli stranou a bavili se. Vinnetou neměl dobrou náladu. Mezi trampy jsme totiž nenašli Santera. Vrah Krásného dne opět unikl. Pak se náčelník Apačů vydal ke mně.
"Šárlí mi vyprávěl, jak byla moje krásná sestra statečná. Každý muž by byl hrdý, že jeho stanu vládne žena, jako je ona," řekl a mně málem upadl jeden z větších balvanů. Položila jsem ho na místo a prudce vydechujíc jsem pohlédla na Vinnetoua.
"Vinnetou, tohle nepůjde. Můj rudý bratr je skvělý muž, jeho osud ale není vychovat potomky, jeho osud..."
Odmlčela jsem se. Jak mu říct, že jsem četla, kdy a jak zemře?
"Jeho osud je být po boku Old Shatterhanda a pomoci mu stát se lepším člověkem."
Vinnetou se zamyslel a přikývl. Pak se uklonil, a když zvedl hlavu, oči se mu v úžasu rozšířily. Cítila jsem, že mizím. Sbohem, Charleyi, sbohem, Vinnetou, pomyslela jsem si.
 


Shatterhand (5. část)

9. září 2017 v 21:08 | Talaniel |  Kačka
Když jsem pohlédla na kamenné bloky, začala se mi do duše vkrádat nejistota. S tímhle přeci nemohu pohnout, jsou obří! Zavřela jsem oči. Vzpomínala jsem na svou učitelku. Co mi to říkala? Že si musím věřit? Když napnu svou mysl, dokážu cokoliv? Opravdu cokoliv, Mariano? Teď bych tě potřebovala.
"Myslí si má sestra, že to půjde?"
Pohlédla jsem na Vinnetoua. Viděla jsem mu na očích, jakou si přeje odpověď. Viděla jsem, že mi věří. Dobře. Budu si také věřit. Přece jej a ostatní nezklamu.
Zadívala jsem se na ústí rokle a rozhlédla jsem se po okolních kusech kamene. Přemýšlela jsem, jak by je bylo nejvhodnější umístit. Musí tvořit stěnu, kterou nebudou moci trampové přelézt.
"Tak co bude?" ozval se starší muž. Od Vinnetoua jsem ucítila vlnu nevole, ale nic neřekl. Začala jsem.
Přesouvala jsem bloky kamene jeden po druhém na místa, která jsem si v mysli představovala. Úkol byl obtížný. Při přesunu několika prvních kusů se mi zrychlil tep a dech, při dalších už ze mě lilo, ale zeď rostla. Nechala jsem úzký průchod, k jehož zahrazení jsem si vyhlídla pěkný kamenný kvádr. Ten bude potřeba, až s Charleyem odejdeme zaujmout pozici.
Pokud z počátku obyvatelé usedlosti cítili strach nebo snad nenávist, ke konci tohoto podivného představení jsem už vnímala jen úžas. Zbývaly poslední kusy, ze kterých jsem chtěla udělat stupně, po nichž by se Vinnetou dostal do střelecké pozice, ale už jsem nemohla. Třásla jsem se a motala se mi hlava. Myslela jsem si, že mi pukne.
"Má sestra by si měla odpočinout," ozvalo se po mém boku. Ani jsem nedokázala odpovědět. Začala jsem se hroutit. Uchopily mě silné paže náčelníka Apačů. Zdvihl mě a odnesl mě kousek stranou. Položil mé unavené tělo do měkkého, chladného mechu. Chtělo se mi spát. Pootevřela jsem oči a spatřila Vinnetouovu tvář. Co jsem to zahlédla? Obavu? Pousmála jsem se a omdlela.
Během mého bezvědomí pokračovaly přípravy k boji. Charley dohlížel na vytvoření palebných pozic se zásobami zbraní a střeliva a oba muži mu pomáhali. Vinnetou seděl u mě a otíral mi tvář kusem látky namočeným ve vodě. Bobby klečel z druhé strany a držel mě za ruku. Když jsem otevřela oči, oba se usmáli.
Druhý den jsem dokončila svou část práce. Tentokrát jsem si dala pozor, abych se tolik nevysílila. Zbýval jen poslední kvádr, kterým jsem chtěla zahradit průchod. Vinnetou vyrazil na výzvědy a my ostatní jsme dokončili přípravy. Zkontrolovali jsme zbraně a zajistili jsme zásoby pro Charleye a mě, abychom nestrádali, až budeme čekat u vstupu do kaňonu.
Naposledy jsme přenocovali pod střechou a už tu byl den D. Odebrali jsme se s Charleyem na druhou stranu soutěsky. Přidali se k nám i oba muži. Uvelebili jsme se v úkrytu, který Charley předchozího dne našel. Nikoho by při zběžném pohledu nenapadlo, že je zde skrýš, a přitom odsud bylo dobře vidět na prostranství před soutěskou.
Vrátil se Vinnetou a hlásil, že se trampové blíží. Doprovodila jsem ho k jeho stanovišti, umístila jsem poslední kvádr a spěchala jsem zpět k Charleyovi a ostatním. Připravili jsme se, abychom mohli vyrazit, jakmile trampové vjedou do kaňonu.

Temná věž

24. srpna 2017 v 13:45 | Talaniel |  Srdeční záležitosti
Ne, nepůjdu na to do kina. Jo, já vím, že King citoval jiného spisovatele a říkal, že v knihovně ta série stále je a je stále stejná (no dobře, říkal to o Pod kupolí). Jo, já vím, že je to vlastně pokračování, neboli sequel. Ne, nevadí mi, že je Roland, hm, překvapivě obsazený. Ne. Já vlastně nemám ani čas jít do kina. Až na Vánoce na Epizodu VIII.

Ke štěstí mi stačí že teď vychází o Rolandovi komiksová série. Ta je teda mega! Ta kresba! Ta ponurost! Normálně učůrávám, jak je to super! Co by asi říkala na Temnou věž moje milovaná L.? Ne. Mojí lepší polovičce se ten komiks nelíbí. Ona ale nečetla ani knižní sérii, nedostala se přes Pistolníka.

Je to pech. Pistolník je zrovna ze všech sedmi (osmi, ráčíte-li) dílů nejpitomější. Kolik asi odradil čtenářů? Nezachránil to ani Kingův pokus o aktualizaci někdy v roce 2003 nebo kdy. Zato hned druhý svazek - Tři vyvolení - je úplně boží. Podle mě nejlepší z celé série. A hned za ním jsou kvalitou Vlci z Cally, to je taky super čtivo. Ty reference na Star Wars a Harryho Pottera!

Pak už to jde z kopce. Čaroděj a sklo je dobrý díl, ale možná až příliš tragický, ale to je holt King. Pak je zbytek. Závan klíčovou dírkou má slabinu, že vlastně není tak úplně o Rolandovi a jeho ka-tet. Pustiny, u těch nevím, proč mi spadly na konec. Asi se mi nelíbily pasáže v Ludu. Šestý a sedmý díl mi taky poněkud vadí, ať už jde o Eddieho, Miu, Kinga. No, stejně si je nakonec přečtu všechny znova, že? Dobrý vtip je závěr. King varuje čtenáře, ať nečte dál, že se mu to nebude líbit, ale, sakra, kolik lidí nečetlo dál, že? Obzvlášť, když tam napsal něco takového... A teď ještě s tím filmem...

Cože? Že není jasné, co tímto článkem sleduji? No jo, není... To je fuk.


Citátovník:

"Zapomněl/a jsi tvář svého otce/své matky."

"Tvor bez srdce je tvor bez lásky, a tvor bez lásky je bestie." - II, 214.
"Je to stejné jako s alkoholismem nebo se sjížděním. Nikdy s tím úplně neskoncuješ." - II, 249.
"Hádat se se zamilovaným je stejné, jako se snažit vypít oceán lžící." - II, 318.
"Měj pod kontrolou věci, které pod kontrolou mít můžeš, červe. Všechno ostatní ti klidně může srát na hlavu..." - II, 379.
"Lekce, které si člověk pamatuje nejdéle, jsou ty, které se naučil sám." - III, 20.

Shatterhand (4. část)

21. srpna 2017 v 6:55 | Talaniel |  Kačka
Během další jízdy jsem ještě párkrát zkusila svůj trik a výsledek byl pokaždé rychlejší a jistější. Večer jsme měli dost času si povídat a Charley ze mě postupně páčil, co vím o jeho knihách. Netušila jsem, kolik toho mohu prozradit, tak jsem spíš odolávala. Nakonec to vzdal.
Horší starosti mi působil Vinnetou. Zalíbila jsem se mu a dával mi to všelijak najevo. Nejlepší jídlo, nejčistší voda, na noc mi půjčil svou pokrývku, a vždy mě neváhal ujistit, že bude pečovat o mé bezpečí. Při další jízdě pak prodlužoval dobu, kdy jedu na koni s ním a ne s jeho pokrevním bratrem. Na jeho obranu ovšem musím poznamenat, že se vždy choval jako pravý gentleman, takže to bylo vlastně milé a nemusela jsem přikročit k tvrdšímu vymezení prostoru.
Utekly tři dny a soutěska byla před námi. Naše stopy nám nedělaly starosti, protože bylo patrné, že je zde pravidelný provoz. Soutěska byla široká tak, že by projeli pohodlně tři čtyři koně. Dlouhá byla pár set metrů. Muselo to k sevření nepřátel stačit.
Na této straně se nacházelo několik roztroušených balvanů, za kterými jsme se mohli s Charleyem schovat. Zajímavější byla situace na druhé straně. Byly zde menší i větší kusy skály a některé byly tak velké, že by jimi nepohnulo ani několik mužů. Dostala jsem nápad, ale zatím jsem si ho nechala pro sebe. Probírala jsem ho z různých stran a nechávala ho zrát.
Pokrevní bratři si mlčky prohlédli okolí, pár pohledů z očí do očí, a pak jsme pokračovali v cestě k usedlosti. Nebyla daleko. Přivítala nás dvojice mužů, kteří pracovali na malém poli. O kus dál se pásly krávy a ovce, v ohradě chrochtala prasata a vedle chlívku se nacházela stáj s koňmi. Všimla jsem si, že z domu na nás míří puška.
"Buďte zdrávi! Co k nám přivádí takovou nesourodou trojici?" zeptal se starší muž.
"Neseme zprávy. Banda trampů se vás chystá za několik dní napadnout."
"Pshaw! Nás? Zde? Proč by to dělali?"
"Jen se podívejte po své usedlosti. Nemluví z ní bohatství?"
"Bohatství? Nenechte se mást! To málo, které tu máme, je tvrdě vybojováno prací a odříkáním."
"Ano, ale to trampy nezajímá. Ti přijedou sklidit, co nezaseli."
Muž znejistěl. Zavedl nás do domu, z jehož okna zmizela namířená zbraň. Vinnetou vyprávěl, co se dozvěděl, a strach osadníků rostl. V domě byly dvě děti a žena. Všichni obyvatelé zírali nejvíce na mě, ale můj doprovod to nijak nekomentoval a já mlčela také. Místo toho muži probírali, jak zaonačit obranu. Nastal čas se do toho vložit. Vyzvala jsem Charleye k rozhovoru mezi čtyřma očima.
"Měla bych nápad, ale má jeden háček. Použila bych své zvláštní schopnosti, ale nevím, jak to vysvětlit místním? Budou mě mít za čarodějnici."
"Co máte na mysli, Kate?"
"Mohla bych tuto stranu zahradit velkými kusy kamene, takže by neprojeli a měli bychom je v pasti."
Viděla jsem mu na očích, že neví, jak postupovat. Vrátili jsme se zpět k ostatním. Charley mlčel, Vinnetou to zaregistroval a teď si šli promluvit oni dva.
"Vy jste teda tajnůstkáři," řekl starší chlapec. Usmála jsem se na něj.
"Jak se jmenuješ? Bobby, viď?"
"Jak… jak to víte?"
"A tvůj bráška je, počkej," přimhouřila jsem oči, "Andy. Bobby a Andy, pěkná jména. Jeden můj dobrý kamarád je Andy."
"Jak to víte? Jste kouzelnice?"
"Kouzelnice? Už jsi o nějakých slyšel?"
"Byli jsme jednou ve městě a tam byl kouzelník. Tahal králíky z klobouku, uměl triky s kartami a plno dalších věcí. A taky uměl hýbat s věcmi, aniž by na ně sáhl."
"Tomu nevěřím," usmála jsem se na něj.
"Opravdu! Nelžu!"
"Tak to musel být nějaký můj kolega. Uměl třeba tohle?" zeptala jsem se a pohnula jsem rukou. Na stole se posunula slánka.
"Ano, něco takového, ale slánka, to nic není, ten kouzelník hýbal s velkými kusy nábytku!" zahýkal chlapec a jeho bráška mu přizvukoval. Méně nadšeně se tvářili dospělí. Mezitím se vrátili Charley a Vinnetou, ale osazenstvo si jich kromě mě nevšimlo. Všichni zírali na mě, někteří s nadějí, malí se zájmem a někteří se strachem v očích. Ticho přerušil Charley:
"Jestli chceš, chlapče, tady Catherine ti ukáže, co ještě umí."
Bobby zajásal a dospělí zpozorněli ještě více. Obrátila jsem se ke staršímu muži:
"Sir, myslím, že bychom mohli útočníky zastavit, když udělám kouzlo a kaňon z této strany zahradím a z druhé strany je sevřeme s namířenými puškami."
Když nic neříkal, dodala jsem:
"Možná vás o našich dobrých úmyslech přesvědčí skutečnost, že pánové zde jsou Vinnetou a Old Shatterhand."
"Dokažte to."
Nebylo nic jednoduššího. Ukázali jizvy po sbratření a Charley jizvu po Vinnetouově bodnutí. Jako doplňkový důkaz předvedli své pušky.
"Myslím, že vaše přítomnost, vy kouzelnice, vysvětluje jejich neuvěřitelné skutky."
"To se pletete. Potkali jsme se teprve před několika dny. Ostatně byste o mně určitě slyšel, pokud bych jim pomáhala, nemyslíte?"
Na to neodpověděl a vyzval mě, ať u kaňonu předvedu, co umím, a tak jsme všichni i s dětmi vyrazili.

Proč nepiju alkohol?

18. srpna 2017 v 21:47 | Talaniel |  Srdeční záležitosti
Na začátku poctivě uvedu, že ve skutečnosti neabstinuji na sto procent. Můj výkon je ovšem takový, že zpracuji tak láhev medoviny za půl roku, občas k obědu dvě tři deci piva, a to je všechno moje pití. Mí kolegové a kamarádi to akceptují. Občas se někdo pokusí mě pozvat na panáka a podobně, ale vždycky se nějak vykroutím. Hah, poslední kapka alkoholu ve společnosti kolegů byla, tuším, griotka, na kterou mě před lety pozvala L., to nešlo odmítnout :-) Kolega M., ten byl z mé reakce špatný. Pozval mě kdysi na panáka, ale moc mě tehdy ještě neznal a netušil, že to není dobrý nápad. Moje reakce byla asi trochu přehnaná, tak se pak, chudák, omlouval, ale teď už ví.

Když se občas někdo z kolegů zeptá, proč nepiju, mívám různé výmluvy. Nejlépe funguje, když na posezení s kamarády jedu autem. Na to mi akorát občas někdo položí otázku, proč, proboha, nepřijedu MHD. Třeba příště, odpovídám.

Další dobrá výmluva je, že mi alkohol nechutná. Dobrá je v tom, že to ani není úhybný manévr. Vyhovuje mi akorát medovina. Jiné alkoholické nápoje, které by mi snad šmakovaly, se ani hledat nesnažím. O pivu vím, že mi stačí dvě deci a přestane mi chutnat, hodně záleží na tom, jak velkou mám žízeň - uznávám, že vychlazené pivo umí být osvěžující.

V poslední době mám novou výmluvu, ale takového typu, že ji ani nemohu moc publikovat. Nechce se mi kamarádům svěřovat, že mám v hospodě pistoli. Spousta lidí má dost předsudky, co se týče zbraní, a nemá smysl kamarády dráždit. Každopádně skryté nošení = žádný alkohol. Většinou si tedy vystačím se slovem "nemůžu" a více důvody nevysvětluji.

Všechno to jsou ale opravdu spíš výmluvy. Skutečný důvod je jiný. Je to strach ze ztráty sebeovládání. Vůbec netuším, jaké by bylo mé chování v podroušeném stavu, a nechci to ani zjišťovat a už vůbec ne někde v hospodě na veřejnosti. Tento můj blok mi úspěšně vybudoval můj otec, budiž mu země lehká. On byl muzikant a muzikanti chlastaj. Scény, kdy po čtyřech přileze blábolící ožrala do mého dětského pokoje, mě asi poznamenaly. Z dospívání pak pocházejí situace, kdy má opilý otec své rozličné slovní projevy, ať již náklonnosti, nebo lítosti. To pak člověk jen čeká, kdy už konečně opilý usne. Nepříjemné byly i zážitky, kdy jsme se sešli s příbuznými, ti se spolu s otcem opili a pak se pohádali. Navíc chodívám brzo spát a brzo vstávám, takže to pak ráno vždycky vypadalo tak, že se akorát kolem motali provinilci, ktěří se divně chovali, aniž by mi bylo jasné proč, protože mi veškeré zásadní dění uteklo.

Nic však otci nevyčítám. Alkohol mi nechybí, ale tatínek ano.

Vlastně Ti, tati, mohu poděkovat, žes mě odradil od zrůdnosti jménem alkohol. Vzpomínám na Tebe!

Kamil Střihavka - V zahradě getsemanské

11. srpna 2017 v 14:24 | Talaniel |  Hudba, u které brečím
Jo jo, Jesus Christ Superstar - jeden z mých prvních muzikálových zážitků a bezkonkurenčně asi nejlepší, i když West Side Story se mnou taky dělá divy. Andrew Lloyd Weber v nejlepší formě a v provedení z pražské Spirály naprosto úžasný zážitek. Podařilo se mi vidět nějaké další zpracování v Hudebním divadle v Karlíně, byl tam i Střihavka a rosily se mi oči, ale ošidná paměť nějak stále tvrdí, že provedení z devadesátých let bylo nejlepší.

Střihavku mám v nadpisu schválně, protože jeho provedení na záznamu 200. představení je prostě srdcervoucí. Je to nejlepší verze této skladby, co znám, byť Ian Gillan je taky drsnej a věta "before I change my mind" mi tam sedí lépe, než verze v českém přebásnění. Střihavkovo provedení je prostě tak dobré, že ani nepotřebuji žádnou asociaci, aby se mi svíralo hrdlo dojetím.


Střihavka:


Gillan:

Shatterhand (3. část)

8. srpna 2017 v 7:22 | Talaniel |  Kačka
Když jsem se probudila, dvojice již snídala a vypadalo to, že i koně byli připraveni na cestu. Vinnetou mi podal kus pečeně. Zatímco jsem jedla, oba pokračovali ve svém zarytém mlčení, zírali chvíli do země, chvíli na sebe, a v hlavách jim to šrotovalo.
Právě jsem polkla poslední sousto, když se Vinnetou napřímil a pohlédl na Charleye. Ten jako pan Spock pozvedl jedno obočí.
"Vzpomněl jsem si, že usedlost je v kotlině, ke které vede cesta ne zcela širokým kaňonem. Mohli bychom je tam sevřít. Jednu stranu bych držel já s osadníky a druhou Šárlí s Kate."
Charley se nadále tvářil pochybovačně, ale aspoň už jsem z něj necítila poraženeckou náladu.
"Musím si to místo prohlédnout. Vyrazíme. Máme však jen dva koně a spěcháme."
"Budeme se střídat. Naši koně jsou silní a Kate je drobná a štíhlá."
A tak se i stalo. Nejprve mě vezl Vinnetou. Seděla jsem za ním, tiskla jsem se k němu a přišlo mi, že mu to není nepříjemné. Pádili jsme krajinou celé dopoledne a opět nepadlo ani slovo. Snažila jsem se vymyslet, jak jim pomoci, ale závěr byl pokaždé shodný s úsudkem Charleye. Dokud to místo neuvidím, je předčasné si lámat hlavu.
Pak se má mysl zaměřila na Vinnetouovu představu, že budu s Charleyem bránit jednu stranu kaňonu. Což o to - s henryovkou si poradím, ale bude to stačit? Dva střelci proti kolika? Jaké budou mít zbraně? Kdy budeme znovu nabíjet? Tato puška má trubicový zásobník na šestnáct nábojů a nabíjí se dost nepohodlně zepředu pod hlavní. Pomalé, složité. Zrovna jsem jela na Old Shatterhandově koni.
"Charleyi, vy potřebujete kouzelnou pušku," řekla jsem mu do ucha. Natočil hlavu a opět předvedl Spocka. "Pokud máme uhájit vchod, budeme muset dobíjet. Mám nápad, ale potřebuji si ho vyzkoušet."
Charley zpomalil a zatočil směrem ke skupince stromů vlevo. Než stihl Vinnetou zareagovat, předjel nás a pak se obloučkem vrátil.
"Je kolem poledne, uděláme pauzu a vy zkusíte, co potřebujete, Kate."
Podal mi pušku a pás s náboji. Vysypala jsem střelivo ze zásobníku a zas ho uzavřela. Pružina sjela až na konec. Soustředila jsem se. Z Charleyova křesťanského úhlu pohledu to musel být zázrak a neodvažuji se hádat, co si myslel Vinnetou. Vypadalo to, jako by neviditelná ruka odsunula pružinu a otevřela zásobník. Náboje začaly jeden po druhém levitovat ze své hromádky a klouzaly do otvoru pod hlavní. Cítila jsem, že mi na čele vyráží pot. Prohluboval se mi dech. Poslední náboj vklouzl do zásobníku. Zajistila jsem ho. Stačil jeden pohyb pákou a bylo nabito. S trochou praxe to zvládnu za pár vteřin.
"Kate, to je velice působivé."
"A unavující."
"Znamená to ovšem, že z henryovky skutečně musíte střílet vy. Jak jste na tom s přesností zásahu?"
Ukázala jsem na strom opodál a pak jsem pětkrát rychle za sebou vystřelila. Sklonila jsem zbraň a Charley se vydal prozkoumat zásahy. Vrátil se a kroutil hlavou.
"Pět děr jedna nad druhou v přesně stejných rozestupech. Střílíte lépe než my dva. Začínám mít pocit, že bychom to mohli zvládnout."

Pryč s monogamií?

3. srpna 2017 v 20:27 | Talaniel |  Srdeční záležitosti
Bavili jsme se s kolegou. O počasí. Že prý léto je krásná a hrozná věc zároveň. Krásné je, že prý je všude kolem plno krásných žen, které odložily slupky oblečení, a hrozné je, že je všude kolem plno krásných žen, které odložily slupky oblečení. Kam pak s očima, aby člověk nebyl za nějakého úchyláka? Pochvaloval si, jak je skvělé, že máme v pracovním kolektivu tak málo žen. Mně by tedy spíš vyhovovalo, kdyby jich bylo více, protože se mi s ženami snáze spolupracuje, ale chápu ho.

Pak si postěžoval na diktát monogamie. Všude krásné ženy, ale legálně svázán může být jen s jednou. Závidí tak trochu muslimům, u nichž je mnohoženství legální. Namítám, jak se asi cítí ty manželky. Nežárlí na sebe? Nevadí jim, že se mužova pozornost nesoustředí jen na ně? Prej ne, prej jsou zvyklé. Hm. Dovedu si představit, že některým osobám může takové uspořádání vyhovovat, nakonec to není tak dávno, co snad na iDnesu či kde byl článek o americké trojici, která žije spolu, ale nevím, kolik je takových žen, potažmo mužů - proč by žena nemohla mít víc chlapů? Jo, že chlapi by se o ženskou podělit nedokázali? A dámy to dokázat mohou? Ještě by šlo zabrousit k rozmnožování, kde polygamie trochu smyslu dává, ale stále mi do toho lezou raněné city žen. Vypadá to, že se pánové holt budou muset ovládnout.

Kam dál