Pozitivně!

17. května 2017 v 12:20 | Talaniel |  Srdeční záležitosti
Hornbach: Ničeho nelituj

Kreyson: Nejde vrátit čas (Nejde zpátky vzít slova svá !!! Kurvadrát!)

Monty Python: Always look on the bright side of life

Gloria Gaynor: I will survive

Bobby McFerrin: Don't worry, be happy

Proč to nefunguje?! Proč se přes to nedokážu přenést?

Umírám touhou po L.!

Už nemůžu :-(
 

Samotář (4. část)

7. května 2017 v 15:41 | Talaniel |  Kačka
Dny plynuly a sníh se začal ztrácet. Vrtala mi v hlavě otázka, proč tu jsem? Hrozilo snad nějaké nebezpečí Petrovi? Napadlo mě, jestli třeba nemá potíže s pobudy, co byli vyhnáni z měst a neumí se o sebe postarat jinak, než obtěžováním jiných, ale tvrdil, že takové problémy nemívá. "Nemívá" se vzápětí ukázalo býti nepřesným popisem.
Učila jsem se další věci nutné k přežití na samotě. Petr sice moc neděkoval, ale bylo znát, že jsou mu společnost a pomocná ruka vítané. Dozrál čas na dřevorubecké výpravy a Petr mě zasvětil do tajů oboru. Vesměs šlo hlavně o praktické rady, jak se nezranit a jak ušetřit síly.

Během jedné z cest za dřevem se ujasnilo, jak je to s těmi pobudy. Soustředila jsem se na odvětvování kmene, takže jsem nebezpečí nezaznamenala včas a trojice se k nám dostala příliš blízko. Stačila však jediná chyba - podcenili ženu a napadli nejprve muže.
Vyřítili se zpoza stromů, bojový řev prorážel vzduch. Jeden mával sekerou nad hlavou, další dva se oháněli sukovicemi. Petr se jim postavil do cesty, zablokoval sekeru, ale obě hole dopadly na jeho tělo.
Odhodila jsem nářadí a ruce jsem namířila na muže se sekyrou. Puls energie rozvlnil vzduch a udeřil naplno do sekerníka. Odletěl na tři metry a padl zády na kmen. Trčící pahýl větve mu neudělal dobře.
Jeden ze zbývajících se znovu rozpřáhl k ráně a zlomil Petrovi ruku. Druhý na mě vytřeštil zrak, ale to už mu mezi očima přistál kámen, který jsem po něm mrštila. Chytil se za čelo a pohlédl na krev linoucí se z tržné rány.
"Ty mrcho!" byla jediná slova, co během boje padla. Petr mezitím svou sekyrku zatnul do hrudi protivníka a chystal se na posledního, ale ten vzal nohy na ramena. Přiskočila jsem k Petrovi.
"Zachránilas mě."
"Ta ruka bude problém."
"Bude."

Ruku jsem srovnala, jak jsem dokázala, ale srůst musela sama. To znamenalo, že jsem spoustu práce dělala místo Petra. Snažil se pomáhat, ale zlomenou měl dominantní ruku. Slunečné dny nám naštěstí poskytly zásadní výhodu. Staré sluneční panely, které měl Petr na střeše domu, dosáhly dostatečného výkonu pro napájení čerpadla a bojleru, takže tekla voda, a také bylo dost energie na nabíjení elektrické motorové pily.
Pobuda, který utekl, se pokusil o několik dní později o pomstu. Už se stmívalo, Petr byl v domě a já jsem poklízela na dvoře. Ten prevít si někde sehnal střelnou zbraň, ale tentokrát mě nepřekvapil. Šestý smysl mě varoval, a když se ozval výstřel, už jsem byla v pohybu a dlaně jsem napřáhla na protivníka. Z rukou mi vyšlehly plameny. Útočník se vznítil jak lidská pochodeň a rozeřval se. Náboje ve zbrani se rozpálily a explodovaly. Výbuch utrhl mužovi ruku. To už se objevil Petr a křičel mé jméno, zíraje na hořící postavu.
"Tady jsem, nic mi není," uklidnila jsem ho.
Muž se chvíli válel po zemi, ale neměl šanci. Bylo mi zle. Zabít někoho je hrozné, ale takovou děsivou smrtí, to na mě bylo moc. Pobuda přestal křičet. Petr mě vzal kolem ramen a odvedl do domu. Požár nehrozil, dvůr byl jen samá hlína a bláto.
"Petře, udělali jsme chybu a zapomněli na toho třetího."
"Chybu jsi napravila, ale zajímalo by mě, kde vzal zbraň."
"Myslíš, že bychom dokázali jít podle jeho stop?"
"Můžeme to zítra zkusit."

Sen 2

3. května 2017 v 13:02 | Talaniel |  Srdeční záležitosti
"Můžeš mi todle vysvětlit?"
Zuří a vrhne se na mě, jen co přijdu domů. Ukáže mi e-mail, ve kterém stojí, že jí zahýbám s kolegyní.
"Je to ta tvoje Evička?"
"Kačko, uklidni se."
"Jak jsi mi to mohl udělat?!"
Buší do mě pěstmi. Chytím ji za ruce. Vzpouzí se. Ještě štěstí, že jsou děti u tchýně.
"Nic jsem neudělal, nezahýbám ti. Jsi jediná, se kterou jsem kdy spal!"
Mlčí.
"Jsi jediná. Nevím, jak ti to dokázat."
Rozbrečí se. Obejmu ji, tisknu její třesoucí se tělo k sobě a líbám ji po tvářích. Nastaví rty a já neváhám. Když ji začnu svlékat, nebrání se. Když do ní pronikám a ona pode mnou sténá, myslím si, že je krize zažehnána.
Myslím na Evu.
 


Sen

1. května 2017 v 21:29 | Talaniel |  Srdeční záležitosti
Miloval jsem ji. Byla nádherná, chytrá a rozuměli jsme si. Eva však byla vdaná a zamilovaná do svého muže. A moje žena a děti? Další klacek pod nohy. Můj vztah s Evou neměl budoucnost. Neměl ani naději začít. Jediná varianta bylo přátelství. Tak proč jsem to tak zvoral? Řekl jsem jí, co cítím. Byla to chyba. Nebo snad ne?
Uteklo několik týdnů, kdy se mi vyhýbala. Nakonec jsem jí napsal e-mail, chtěl jsem vědět, jak se má. Snažil jsem se, aby se mi do slov nedostalo moc otevřené lásky. Dostal jsem jen zdvořilou, ale chladnou, nebo snad opatrnou odpověď. U e-mailu těžko říct, jaké emoce se za ním skrývají. Později mě k mému překvapení pozvala k sobě domů na oběd. Mé srdce bylo silnější než rozum a navštívil jsem ji.
Přivítala mě s náznakem úsměvu a byla ještě krásnější, než když jsem ji viděl naposledy. Rozbušilo se mi srdce a krev se mi hnala do hlavy. Objala mě, ó slasti! Usadila mě na pohovku a řekla, ať chvíli počkám. Když se vrátila, zatrnulo mi. Byla nahá. Hltal jsem ji očima. Štíhlé tělo, krásná menší ňadra, nohy sportovkyně, na můj vkus možná příliš útlé boky, klín, jehož tajemství mě lákalo prozkoumat. Zamrkal jsem.
"Co to je?"
"Stále mě miluješ?"
"Stále."
"Tak mě miluj."
"Tak pojď ke mně, sedni si."
Učinila tak. Neusmívala se, byla strnulá. Snažil jsem se nezírat na její ňadra. Moc krásná. Jak jsem toužil se jich dotýkat! Až mě bolelo celé tělo, jak jsem po Evě toužil. Ale tohle jsem nebyl já. A tohle nebyla ani ona, proč to udělala? Vzal jsem deku, zakryl ji a sedl si vedle ní. Sklopila hlavu a vypadala, že se snad rozbrečí.
"Děkuji," zašeptala.
Objal jsem ji kolem ramen a přitiskl ji k sobě. Mohl bych vedle ní sedět navěky.
"Promiň, zkoušela jsem tě. Byl to idiotský nápad."
"Neomlouvej se. Miluji tě, ale vím, že ty miluješ svého muže. A já mám zas na prvním místě svou rodinu."
"Nechápu, jak to dokážeš vydržet? Předstírat doma, že se nic neděje."
"Jde to. Netrap se tím."
Myslím, že se jí ulevilo. Tulila se ke mně a nechala se hladit po vlasech. Krásně voněla. Seděli jsme tak docela dlouho. Její hlava ztěžkla. Bylo to neuvěřitelné, ale usnula. Položil jsem ji na pohovku. Odolal jsem pokušení ji vybalit z deky a pokochat se, ačkoliv na ten pohled, kdy její skvostná postava stanula ve dveřích, dlouho nezapomenu. Raději jsem však jen na papírek napsal rozloučení a odešel jsem.

Samotář (3. část)

30. dubna 2017 v 17:46 | Talaniel |  Kačka
O pár dní později už jsem Petrovi pomáhala starat se o dvůr a dům. Dozvěděla jsem se pár věcí. Venkov byl od měst odříznutý, během let došlo k silnému stěhování do měst a venkov upadal, jak tam dožívaly staré generace. Města byla po technické stránce velmi vyspělá, ale okrajová místa hluboko v lesích jako by se propadla do minulosti.
Petr se oháněl svobodou. Mohl si dělat co chtěl, zatímco ve městě by prý musel držet hubu a krok. Trochu si zanadával na souseda, co před dvěma roky prchl do města, nemaje již sílu na tento svobodný život. To, že od rána do večera celý rok musí dřít, aby měl co jíst on i jeho domácí zvířata, mu jako nesvoboda nepřišlo.
Za své hlavní zaměstnání zvolil dřevorubectví a truhlařinu s tesařinou. Otop a truhlářské produkty rozvážel po sousedech a vyměňoval je za potraviny, kůže, látky a další věci, které potřeboval. Díky tomuto obchodování mě našel.
Moje magické dovednosti ho zřejmě nerozhodily. Během těch několika dní mi evidentně začal věřit natolik, že mě nechal samotnou starat se o dům a odjel s další várkou polen na obchodní cestu. Denní úkoly jsem zvládla brzo a večer jsem si sedla v kuchyni s kytarou, kterou jsem objevila v pokoji pro hosty. Byla stará, ale dobrá a naladěná. Při hře jsem se zasnila a nevšimla jsem si, že se vrátil.
"Hraješ moc pěkně."
"Promiň," vyskočila jsem ze židle. "Našla jsem tu kytaru vedle v pokoji."
"No jo, tam ji schovávám. Emotivní skladba, sice nerozumím slovům, ale ta hudba zní velmi silně."
"Ano. Snové divadlo. Píseň o nepomíjivosti duše."
"Věříš, že duše nepomíjí?"
"Věřím, že dokud na tu duši někdo vzpomíná, tak nepomine."
Měla jsem slzy na kraji.
"Taky na někoho vzpomínáš."
"Na otce, zemřel nedávno."
Rozbrečela jsem se. Objal mě a pevně k sobě přitiskl. Jen mě držel a nic neříkal a pustil mě, až když jsem se uklidnila.
"Takovou dceru bych si přál," usmál se.

Síla mysli

27. dubna 2017 v 8:43 | Talaniel |  Srdeční záležitosti
Zajímavé pozorování, když myslím na L. (a myslím na ni k uzoufání často):
  • když si představím, že se mi vyhýbá a že se kamarádíčkuje s kolegy a ne se mnou, když si představím, že mi nadává a posílá mě někam, když si představím, že se jí něco stane při porodu, často se naseru, žárlím, mám depku, brečím.
  • když si však představím, že se se mnou sejde jen ona, že se s ní normálně bavím, že ji objímám, že ji líbám a hladím a je nám spolu krásně, tak se mi zvedne nálada, začnu se usmívat a je mi lépe.
V obou případech se jedná dost často o nepravdivé nebo nereálné představy, ale i tak ovlivňují mou náladu. Je to nějaká forma autosugesce? Nedalo by se to použít k boji s mým problémem? Slovní spojení "pozitivní myšlení" mě vždy spíš vytáčelo, protože si pod ním představím vytlemené happy lidi, ale není to přesně ono? Představovat si něco krásného a tak se dostat do klidu? Nešlo by to využít při kontaktech s kolegy a s L.? Vynechat negativní představy? Být z vlastní vůle "happy"?

Nešlo by to dokonce rozšířit na další oblasti života? Třeba na práci? Místo představy "to si zas ten klient vymyslel hovadinu" zvolit představu "tohle bude super programování, co třeba to udělat tak a tak? Nebo tak?" To by mohlo fungovat. Musím to ještě prozkoumat.

Kolegyně - Status Update

25. dubna 2017 v 12:12 | Talaniel |  Srdeční záležitosti
Včera mi kolega K. řekl, že L. v pátek přijde na oběd.

Mám s tím několik problémů:
  • Proč v pátek? Udělala to L. schválně? Přece ví, že v pátek v kanceláři nejsem.
  • Žárlím! Brutálně! S K. si dopisuje a se mnou ne.
  • Chci ji vidět a nesmím ji vidět.
  • Chci, aby mi napsala, že ten pátek není kvůli mě.
  • Bože, chci, aby mi napsala, že spolu jen ve dvou půjdeme na oběd!
V týdnech po jejím odchodu to až na pár slabších chvil vypadalo, že se "uzdravuji", dá-li se láska považovat za chorobu. Snažím se hledat radost v jiných věcech, ačkoliv je to těžké a porůznu se k L. vracím. Tu mi ji připomene díl Star Treku, na který se podívám, jindy se o ní zmíní kolega a mě píchne u srdce. Včerejšek mi zas přitížil, ale oklepu se z toho. Doktrína o vyhýbání se docela funguje a dnes ráno už to celkem jde.

K. se na mě zlobí, že na ně s obědy kašlu, ale já prostě nemohu. On a jeho pravidelní spolustolovníci mi L. příliš připomínají. Co mu mám ale říct, aniž by se urazil nebo mu něco došlo? Napadlo mě, že mu řeknu, že L. vybrala pátek, protože mě nechce vidět, ale to by byla pěkná pitomost. Doloval by důvody nejdřív ze mě a pak možná z L. Třeba má L. jiný důvod. Určitě. Prostě budu K. ignorovat. Samota mi vyhovuje.

Smutek a smutek. Mohlo to být takové krásné přátelství. Nepovedlo se, proč jen muselo dojít k tomu zaláskování? Protože je dokonalá. Nádherná a moudrá, milá, veselá. Sladká.

Jak dlouho už se tím trápím? První post na blogu je z února, ale už v lednu na firemní sešlosti bylo znát, že chci z kolegů vidět jen ji. Od této akce jsou to už spíš tři měsíce. Zlom byl, když na jedné schůzi řekla, který den končí. Tehdy to ve mě vypučelo naplno. V poslední době trpím hlavně žárlivostí, jinak už to docela jde. Doktrína o vyhýbání se docela funguje, ačkoliv mi stále straší v hlavě.

Nejhorší je, když mi začnou fantazie utíkat ke katastrofickým scénářům. Vlastně jen k jednomu - přijdu do práce a K. mi řekne, že L. zemřela při porodu. To je úplně příšerná představa. Vždy mám slzy na krajíčku, když si to představím. Tohle, prosím, ať se nestane. Ať zmizí klidně z mého života, ať mě klidně nenávidí, ale ať je, Bože, v pořádku. Vida, jak se ateisti obrací k Bohu, když jim je nejhůř. Ať se jí narodí zdravá holčička a ať jsou šťastná a bezstarostná rodinka. Kruci, zas je mi těžko, jen pomyslím na tuhle hroznou variantu.

Co mě čeká dál? V červnu porodí. Pak někdy určitě s miminkem přijde, aby se pochlubila - doufám, že se to dozvím včas, ať se mohu vyhnout setkání. A pak by se začátkem dalšího roku vrátila, pokud splní, co řekla. Říkala, že na jeden den. Podle toho se taky dokážu zařídit, ať se nepotkáme v kanclu. A až se vrátí naplno? To už tam třeba nebudu pracovat. Odchod je stále dobrá varianta, pokud se do té doby nevzpamatuji. Vypadá to však chronicky.

Samotář (2. část)

23. dubna 2017 v 13:25 | Talaniel |  Kačka
Jeho dům stál na jedné straně dvora, který byl obehnán vysokou zdí. Podél další strany se nacházely stáje a chlívky a podél třetí zřejmě skladiště potravin, krmiva a hlavně otopu. Dřeva měl značné množství, určitě víc, než kolik mohl potřebovat.
Zavedl mě do domu, ze skříně vylovil nějaké oblečení a řekl mi, ať se převléknu. Pak odešel, asi aby zaopatřil chudáka koně a postaral se o náklad kůží.
Místnosti dominovala kachlová kamna, která i po mužově delší nepřítomnosti stále hřála, takže bylo v místnosti příjemné teplo. Vyměnila jsem své mokré šatstvo za nabídnuté a rozvěsila svršky přes dvě tyče nad kamny. Pak jsem si sedla ke stolu a čekala. Muž ve mně nevyvolal žádný špatný pocit a necítila jsem se v nebezpečí.
Když se vrátil, nejprve roztopil kamna a dal vařit vodu, aby mohl udělat oběma čaj. Představil se jako Petr. Pak chtěl vědět, kdo jsem, ale co jsem mu mohla říct? Ani jsem sama nevěděla, kde se nacházím.
"Podívejte, Katko, nevím, jestli jste utrpěla nějaké zranění nebo proč si nemůžete vzpomenout. Nebo jestli něco tajíte - je mi to jedno. Vypadala jste, že jste v nouzi, a já lidem v nouzi pomáhám. Vaše oblečení rozhodně není z venkova, vaše jemné ruce vypadají, že nejsou zvyklé na těžkou práci. Jen mě mate, kde by se tu vzal někdo z města."
"Věřil byste mi, že jsem z jiné planety? Nebo z jiného času?"
"Moc ne," usmál se. "Heleďte, stejně se musíte dát do kupy, několik dní bez jídla a na mrazu - nedivil bych se, kdyby vás popadla nějaká horečka. Pár dní vás tu nechám a pak vás můžu zavést do města."
Vrtalo mi v hlavě, proč jsem tu. Těsně před skokem jsem cítila, jak mě něco táhne, jako by někdo byl v nouzi. Po skoku to však vypadalo, že jsem v nouzi já - nedařilo se mi naladit na skok zpět, musela jsem zde něco splnit, ale co?

Petr opět vyrazil na dvůr, tak jsem si krátila čas zkoumáním domu.
Vchodem se vstupovalo do malé předsíně, ze které vedly troje dveře - jedny do vytopené kuchyně, další do místnosti, která vypadala jako pokoj pro hosty, ale byla plná harampádí. Třetí dveře ústily do malé koupelny. Dokonce to vypadalo, že je zde i rozvod vody a elektřiny, ale elektřina nefungovala a z kohoutků nic neteklo. Vodu sem Petr nosil ve dvou kovových kýblech.
Kuchyň byla veliká, stál zde stůl se čtyřmi židlemi, šatní skříň, kuchyňská linka opět s kohoutky bez vody a jedna postel. Mohutná kamna pak poskytovala další spací prostor. Světlo sem vnikalo dvěma okny, ale už se začínalo venku šeřit, takže byla místnost potemnělá. Našla jsem svícen, ale žádné zápalky, tak jsem svíčky zažehla kouzlem.
"Jak jsi to udělala?"
Stál ve dveřích a díval se na mě. Tykání nevěstilo nic dobrého, ale důvěřovala jsem mu, a tak jsem zhasla jednu svíci a opět ji zapálila. Zvážněla mu tvář.
"Teď už bych ti věřil, že jsi z jiného světa. Neznám nikoho, kdo by tohle uměl."
"Omlouvám se, nenašla jsem nic, čím svíčky zapálit."
"Už bych chápal, kde ses vzala v závěji sněhu. Vyhnali tě z města, že ano? Tam podivnosti netrpí. Tam vše musí mít řád a pracovat pro společnost."
"Ne, skutečně jsem odjinud."
"Hm."
Tím rozhovor skončil. Petr urovnal vedle kamen náruč polen, kterou přinesl, a začal připravovat večeři. Uklidnilo mě, že pro dva.

Samotář (1. část)

16. dubna 2017 v 17:45 | Talaniel |  Kačka
Věnováno mému zesnulému otci.

Nechápu, že jsem za ty tři dny neumrzla. Asi jsem přežila díky teplému oblečení, které jsem měla, když jsem skočila. Vracela jsem se totiž zrovna ze školy ve dvacetistupňových mrazech, co doma panovaly. Po skoku jsem padla do sněhové závěje a snažila se zorientovat, ale uprostřed lesa to nebylo snadné. Pokud jsem nechtěla pojít zimou, nezbylo mi, než vyrazit. Bloudila jsem a trpěla hlady. Sníh aspoň zahnal žízeň.
Obě noci byly drsné. Během prvního a druhého dne jsem si našla hromadu ulámaných smrkových větví, ale moc to nepomohlo. Povedlo se mi i rozdělat oheň, ale přikládat celou noc bylo nemožné, neudržela jsem oči otevřené.
Třetího dne jsem objevila cestu - ve sněhu vyjeté koleje a stopy koně. Rozhlédla jsem se oběma směry, ale les výhled zmenšoval. Rachot starého žebřiňáku jsem zaregistrovala, až když byl skoro u mě. Skočila jsem do houští a sledovala postaršího muže na voze. Kůň zafrkal, muž se skryl za vozem, chopil se pušky a namířil na můj úkryt.
"Prosím, nestřílejte!"
"Nebudu, když vylezete beze zbraně."
Vyhrabala jsem se ven. Muž sklonil zbraň.
"Jste určitě úplně promrzlá. Naskočte si."
Tak jsem se vyškrábala na vůz. Podal mi polní láhev. Nápoj byl horký a chutnal skvěle, ale co by mi nechutnalo v této situaci skvěle? Muž pobídl koně a hnal ho závějemi. Z tahouna se kouřilo a bála jsem se, aby nepadl. Kola vozu se zařezávala do čerstvého sněhu, který kladl odpor, ale kůň krok za krokem vítězil.
"Kde jste se tu vzala?"
"Já nevím."
"Nevíte? Minimálně mi přijde, že jste z města, ne?"
"Nejspíš ano."
"Nejspíš? No, nejdřív vás dostanu do tepla, teď se zabalte do kůží."

Toto je Kačka, seznamte se, prosím

16. dubna 2017 v 17:41 | Talaniel |  Kačka
Myslím, že po mém boji s láskou k L. je na čase přejít na blogu k fikci. Nevím, jestli je to dobrý plán. Nevím, zda příběhy o Kačce tématicky sednou k tomuto blogu. Vlastně to vím, nesednou, ale v jistém ohledu postavu Kateřiny zbožňuji a její příběhy vycházejí z mé lásky k různým věcem. Kačka je vlastně také taková moje srdeční záležitost.

Čtenář se asi zeptá, kdo je to ta Kačka? Kateřina má zvláštní dar nebo snad prokletí. Náhodně bývá vytržena ze své reality a umístěna jinam, aby tam někoho před něčím zachránila. Ať už pokus o záchranu dopadne jakkoliv, je vrácena zase zpět. Aby měla větší šanci splnit svůj úkol, ovládá řadu nadpřirozených schopností. Svůj úděl nese statečně, je vděčná za možnost pomáhat lidem v nesnázích.

Z tohoto je patrné, že se její příběhy odehrávají v různých prostředích a že jsou křížencem sci-fi a hlavně fantasy. Rozhodně mi nejde o žánrovou čistotu. Jde mi pouze o psaní příběhů, které by mě bavilo číst. Rozhodně nejde o nějaké velké umění. Jde pouze a jen o odreagování tím, že píšu :-)

Bojím se jediné věci - že si na sebe pletu bič :-) Hotové mám dva příběhy a dva mám rozpracované. Obávám se ovšem, že nedokážu psát z donucení, takže asi budou mezi příběhy velké prodlevy, protože i při seriálovém publikování mi první dva vystačí tak na pár týdnů. Také se může stát, že ohlas, pokud nějaký bude, bude takového rázu, že s publikováním seknu a vrátím se k psaní do šuplíku :-) No, uvidím :-)

Kam dál