Únor 2017

Haken - Celestial Elixir

24. února 2017 v 9:18 | Talaniel |  Hudba, u které brečím
Skupina Haken je relativně mladou krví na poli progresivního metalu a smíchává dohromady ze žánru to nejlepší. Myslím, že pánové z Dream Theateru v nich mají zdatnou konkurenci. Takový mix silných melodií, divokých pasáží a epických ploch spolu s chytlavým textem se v posledních letech Dream Theateru stvořit moc nedaří. Pochopitelně je metalová škatulka jen škatulkou a jakýkoliv fanda art rocku, prog rocku, neoprogu, metalu a jiných odrůd rocku má naději, že bude uchvácen.

Skladba Celestial Elixir pochází z konceptuálního alba Aquarius z roku 2010. Jelikož je progresivně-metalová, necvičený posluchač ji může ke své škodě snadno zavrhnout. Rozsáhlé instrumentální pasáže jsou místy poměrně divoké, ale odchovanci Dream Theateru budou hltat každou notu. Čím víc ji poslouchám, tím víc se mi líbí.

Nebojím se skladbu nazvat epickým love songem. Vzhledem k množství pasáží přecházím v jejím průběhu od radostného vytržení přes melancholii až po otevřený smutek ve chvílích, kdy zpěvák Ross Jennings zpívá v refrénu "she may never return, but I will wait forever" (volně: "možná se už nevrátí, ale budu na ni stále čekat"). Tato slova pasují na mé aktuální duševní problémy a není divu, že mám při poslechu většinou knedlík v krku a občas i otevřeně brečím, což např. za volantem auta není úplně praktické :-)

Super místa: Intro, refrén, 8:00+, zejména pak 10:00!! a epické 11:00+

Aha, pozor, varování: má to skoro 17 minut :-) Ale lituji těch, kteří by se nechali odradit délkou skladby.


P.S.: 6.4. hraje skupina Haken v Praze a tohle budou na 99% hrát, pojďte si zabrečet se mnou :-)

Brečet u hudby je normální

18. února 2017 v 21:25 | Talaniel |  Hudba, u které brečím
Tudle se mi kolegové smáli, když se doslechli, že u hudby občas natahuji až brečím. Trochu se mě to dotklo (ale jen trochu). Vlastně mi jich může být líto, že ještě nenarazili na hudbu, která by byla tak silná. Jeden kolega se neposmíval - ten to znal z domova. Jeho partnerka pravidelně brečela na koncertech vážné hudby. Jsem na tom podobně, většinou mám nejvíc slzy na krajíčku, když jsem na koncertě. Takový Steven Wilson, ten mě rozbrečí hned :-)

Myslím, že to trochu souvisí s tím, zda je konkrétní styl nebo skladba/muzikant dobrý nebo špatný. Hudba je silně subjektivní a založená na emocích. Dobrá hudba na silných emocích. Proč poslouchat něco, co s posluchačem nic nedělá? Možná jako kulisu k práci, protože taková hudba méně rozptyluje? Nevím. Každopádně si myslím, že posluchač prohlásí za dobrou věc pouze něco, co vyvolá "pozitivní" emoce, a to včetně varianty "pláč". Nemělo by to být "znechucení" :-)

Rubrika má možná trochu bulvární název. Chci zmínit skladby, které mě nějak uchvátily. Nemusejí nutně vyvolávat záchvaty melancholie či pláč, ale přesto by měly být něčím výrazné. Nakonec - podobně jako láska, i sebelepší song časem přestane tak silně působit, ale přesto zůstane úžasným, byť se již třeba oko neorosí.