Únor 2017

Kolegyně (4. část)

27. února 2017 v 9:10 | Talaniel |  Srdeční záležitosti
Víkend utíká a v hlavě mám bouři. Rodí se nový plán: nechodit s L. na obědy, vyhodit si ji ze seznamu kontaktů na skypu, vymazat její číslo z telefonu a vyhnout se posezení s kolegy. Udržovat pouze nejnutnější pracovní kontakt. Pokud to někdo zaregistruje, výmluva se vždycky najde. Vlastně se nejedná o nový plán, je to jen návrat ke správnému rozhodnutí. Ať si rozum říká, co chce, nemá prostě pravdu. Nemohu si užívat její přítomnosti.

Miliony scénářů, které mi proběhly za poslední dny hlavou, mají velmi podobná vyústění a žádný z nich nekončí šťastně. Zarmoutím ji, odradím od kontaktu, znemožním se před kolegy, nebo bude city opětovat! Čert vem mě, ale L. nesmí být smutná a nešťastná. Může se smutek přenést na děťátko v matčině lůně?

Musím se L. zeptat, jestli odvoz z mecheche platí. Doufám, že její manžel zrušil pracovní cestu a dojede si pro ni. Nejzběsilejší scénáře se týkaly právě společné jízdy autem. Jdeme k autu a sesypu se. Jedeme v autě a brečím u Celestial Elixiru. Zastavíme na parkovišti a sesypu se. Dovedu ji k domu a sesypu se.

Možná by bylo nejlepší najít si jiné zaměstnání. L. se chce jednou vrátit. Jak mohu vědět, že do toho znovu nespadnu? Změna mi prospěje. Akorát musím vymyslet dobrý důvod, aby nikdo neměl nepříjemné dotazy. Nejdřív se však musím odcizit i ostatním kolegům, aby pro ně můj odchod byl co nejméně bolestný. Třeba se pak ani ptát nebudou.

Cítím únavu a prázdno v duši. Je to fráze jak z romantického filmu, ale něco pravdy na ní je. Touha postupně opadla a zůstává jen smutek a skleslost, rezignace. Ani Celestial Elixir mi už nic nedělá, už je z něj jen nádherná skladba. Cítím snad i náznak osvobození? Je ta šílenost konečně za mnou? Mám bohužel neodbytný pocit, že se točím v kruhu. Začínám cítit past. Cítím, že je chci přimět, aby si všimli. Cítím, že je chci všechny přimět, aby se zeptali.

Co budu dělat?
Co mám dělat?
Už nemohu dál.

Kolegyně - Intermezzo

25. února 2017 v 15:51 | Talaniel |  Srdeční záležitosti
Subjekt poté, co usoudil, že maximálně využije možnost kontaktu s milovaným objektem, o něm bez ustání přemýšlí. Tato zřejmá sebetrýzeň vede po předchozí radosti k postupnému zhoršování nálady. Subjekt se zejména zaobírá situacemi, které jej v souvislosti s objektem s jistou pravděpodobností čekají v následujících týdnech. V hlavě si představuje, jak by mohly v jednotlivých situacích proběhnout dialogy s objektem. Obvykle se dostane do plačtivého stavu, v některých případech i hlasitě zaštká či zlostně vykřikne, příp. frustraci redukuje úderem do stolu atp. Subjekt se mj. obává, že nevyjde plán s odvozem autem. Navíc stále není rozhodnut, které řešení je správné - vyhýbat se objektu nebo ne? Jistý si je tím, že se nesmí objekt nic dozvědět, ale neví, jestli dokáže mlčet. Situaci také komplikuje nutnost kontaktu s vlastním příbuzenstvem, které se nesmí nic dozvědět. Citujme z deníku subjektu:

"Od toho krásného dne se ve mně střídá pocit, že už to zvládám, s neustálým napětím, co bude dál. L. mi trvale vězí v hlavě. Projíždím miliony scénářů. Představuji si, co řekne, když řeknu tohle, a co udělá, když tamto. Největší strach mám z toho, že nebudu mít možnost se s ní kvůli pracovním povinnostem při odchodu rozloučit. Člověk může plánovat, jak chce, ale život na plány někdy kašle. Nespím, nejím a má digitální váha mi nadává, že hubnu. Nezdá se mi však, že by zlomené srdce bylo dobrou formou diety. Možná si mohu namlouvat, že je to tím, že teď na trénincích karate více dřu ve snaze L. vyhnat z hlavy.

Příští týden bude napínavý. Kromě běžného kontaktu v práci mě totiž čeká posezení s kolegy v restauraci. Organizuje ho L. a mě pozvala taky. To vyvolává zcela novou sadu myšlenek a představ. Co když přijdu pozdě a nebudu moci sedět v její blízkosti? Ona se samozřejmě bude bavit i s ostatními, ale mně by bohatě stačilo vedle ní sedět, slyšet její hlas a vdechovat její parfém. Budou tam bývalí kolegové, určitě se se mnou budou chtít bavit, ale já toužím jen po L. Nebudu se k nim chovat odmítavě? Co když to tam ze mě přede všemi vyletí? To by bylo totální znemožnění. Nejhorší je, že část mého já to chce všem říct, a přitom ví, že nesmí.

Povedla se mi však docela záplata na případný nedostatek kontaktu v restauraci - budu mít L. chvíli jen pro sebe, protože kývla na mou nabídku, že ji večer svezu autem domů. Manžela má na pracovní cestě, tak by musela jet MHD. To ovšem vede k dalším scénářům. Co když nevydržím a řeknu jí, co cítím? Ona se vyleká a bude chtít radši jet autobusem. Jasně, musím mlčet. Zase. Když se ovládnu, možná se nenaplní má slova a budu jí moci pustit nějakou skladbu. Už vím, která by to po Octavariu měla být. Jednoznačně Celestial Elixir.

Teď už jen neudělat chybu."

Haken - Celestial Elixir

24. února 2017 v 9:18 | Talaniel |  Hudba, u které brečím
Skupina Haken je relativně mladou krví na poli progresivního metalu a smíchává dohromady ze žánru to nejlepší. Myslím, že pánové z Dream Theateru v nich mají zdatnou konkurenci. Takový mix silných melodií, divokých pasáží a epických ploch spolu s chytlavým textem se v posledních letech Dream Theateru stvořit moc nedaří. Pochopitelně je metalová škatulka jen škatulkou a jakýkoliv fanda art rocku, prog rocku, neoprogu, metalu a jiných odrůd rocku má naději, že bude uchvácen.

Skladba Celestial Elixir pochází z konceptuálního alba Aquarius z roku 2010. Jelikož je progresivně-metalová, necvičený posluchač ji může ke své škodě snadno zavrhnout. Rozsáhlé instrumentální pasáže jsou místy poměrně divoké, ale odchovanci Dream Theateru budou hltat každou notu. Čím víc ji poslouchám, tím víc se mi líbí.

Nebojím se skladbu nazvat epickým love songem. Vzhledem k množství pasáží přecházím v jejím průběhu od radostného vytržení přes melancholii až po otevřený smutek ve chvílích, kdy zpěvák Ross Jennings zpívá v refrénu "she may never return, but I will wait forever" (volně: "možná se už nevrátí, ale budu na ni stále čekat"). Tato slova pasují na mé aktuální duševní problémy a není divu, že mám při poslechu většinou knedlík v krku a občas i otevřeně brečím, což např. za volantem auta není úplně praktické :-)

Super místa: Intro, refrén, 8:00+, zejména pak 10:00!! a epické 11:00+

Aha, pozor, varování: má to skoro 17 minut :-) Ale lituji těch, kteří by se nechali odradit délkou skladby.


P.S.: 6.4. hraje skupina Haken v Praze a tohle budou na 99% hrát, pojďte si zabrečet se mnou :-)

Kolegyně (3. část)

23. února 2017 v 9:17 | Talaniel |  Srdeční záležitosti
Zapomeň na ni! Jasně!

Omez kontakt na minimum! Piece of cake!

Poruč větru, dešti!

Ne. Tak to evidentně nefunguje. V apokalyptické válce rozumu a citu rozum brutálně prohrává. Naštěstí jsou tu bezesné noci, kdy se v hlavě všechno točí kolem milované L. a rozum se konečně pevně rozkročí a řekne: "Ty jo, jdi už někam. Stejně ji nemůžeš mít, to přece víš, tak proč se tak hroutíš, vždyť si můžeš užít každou minutu, kdy bude v dosahu." Cit si není jist.

Pak nastane ráno, cesta do práce. Dnes je den, kdy tu nemá být, o to to bude jednodušší. Ale čtenář už tuší, že to tak nebude. L. sedí u svého stolu a cit se nejdřív přetaví z lásky ve strach a poté v rozhořčení: co tu, krucinál, dnes dělá? A pak? Pak se cit usměje. Vzpomene si na slova rozumu a den se rázem stane nejkrásnějším z posledních dní.

Na první mítink jdu s nejistotou. L. tvrdí, že beze mě je pro ni ten mítink o ničem. Ještě včera by mě ta slova možná tvrdě zasáhla, ale dnes zahřejí. "Samozřejmě, že půjdu, L.". Sedíme vedle sebe. Chci se jí dotýkat, ale snadno odolám. Místnost je plná kolegů. Po hodině už vidím, jak je unavená. Kdo by nebyl, oba hlavní řečníci mluví dost nezáživně. Pak schůze skončí a jdeme na oběd. Dokážu se s ní bavit a někdy jen se zavřenýma očima poslouchám její hlas.

Na další schůzi sedím proti ní a většinu času se na ni mohu dívat, aniž by to bylo nápadné. Hladí si těhotné bříško, které se jí rýsuje pod tričkem, a když se usměje, je nádherná. Když skončíme a o něco mě poprosí, neodolám a obejmu ji kolem ramen: "Vždyť víš, že tu prezentaci udělám." Pro ni cokoliv, ale to jí do očí a ještě v přítomnosti kolegy říct nedokážu.

Následující chvíle jsou jako v mlze. Znovu položím ruku kolem jejích ramen a přitisknu ji ke svému boku, ale nevnímám, co říkám. Určitě něco o jejím odchodu. V jednu chvíli se mi zatřese hlas. Detaily dialogu ale vyprchaly a zůstal už jen pocit radosti z její blízkosti.

Zvládnu to i příště? Rozum říká, že ano. Stále se bojím, ale s nadějí rašící kdesi v koutku duše hledím do příštího týdne, kdy ji zase uvidím.

Kolegyně (2. část)

20. února 2017 v 12:45 | Talaniel |  Srdeční záležitosti
Tak ne, tak to neopadlo, je to horší. Dnes jsme byli s kolegy na obědě a ona tam byla taky. Nemohu ji ani slyšet, ani vidět. Co si z mého chování kolegové vyberou? Nedokážu jí odpovídat ani na jednoduché otázky.

Ptala se mě, co se děje. "Nic."

Ptala se mě, jestli mi může nějak zlepšit náladu. "Těžko."

Ať se mě přestane ptát, prosím!

Jediné řešení: omezit kontakt na minimum. Nenapadlo mě, že to někdy řeknu, ale už aby byla na mateřské. Dva měsíce. To budou dlouhé dva měsíce. A každý týden jeden den, kdy se potkáváme v kanceláři.

Blbá situace. Proč jen nejsme bez závazků? Nemohu ublížit ani své partnerce, ani své kolegyni. Ať počítám, jak počítám, vychází mi, že smím ublížit akorát sobě.

Rozum říká "zapomeň na kolegyni, sejde z očí, sejde z mysli".

Cit to nějak nechce akceptovat.

Brečet u hudby je normální

18. února 2017 v 21:25 | Talaniel |  Hudba, u které brečím
Tudle se mi kolegové smáli, když se doslechli, že u hudby občas natahuji až brečím. Trochu se mě to dotklo (ale jen trochu). Vlastně mi jich může být líto, že ještě nenarazili na hudbu, která by byla tak silná. Jeden kolega se neposmíval - ten to znal z domova. Jeho partnerka pravidelně brečela na koncertech vážné hudby. Jsem na tom podobně, většinou mám nejvíc slzy na krajíčku, když jsem na koncertě. Takový Steven Wilson, ten mě rozbrečí hned :-)

Myslím, že to trochu souvisí s tím, zda je konkrétní styl nebo skladba/muzikant dobrý nebo špatný. Hudba je silně subjektivní a založená na emocích. Dobrá hudba na silných emocích. Proč poslouchat něco, co s posluchačem nic nedělá? Možná jako kulisu k práci, protože taková hudba méně rozptyluje? Nevím. Každopádně si myslím, že posluchač prohlásí za dobrou věc pouze něco, co vyvolá "pozitivní" emoce, a to včetně varianty "pláč". Nemělo by to být "znechucení" :-)

Rubrika má možná trochu bulvární název. Chci zmínit skladby, které mě nějak uchvátily. Nemusejí nutně vyvolávat záchvaty melancholie či pláč, ale přesto by měly být něčím výrazné. Nakonec - podobně jako láska, i sebelepší song časem přestane tak silně působit, ale přesto zůstane úžasným, byť se již třeba oko neorosí.

Kolegyně (1. část)

16. února 2017 v 22:12 | Talaniel |  Srdeční záležitosti
Ani mě nenapadlo čekat, že se mi něco takového stane. Ty pocity - jako za mlada. Moc mám v oblibě kolegyni v práci. Víc, než svou dlouholetou partnerku? Nevím. Je to fakt hodně let, zamilovanost opadla už dávno. Ale má to háček. Kolegyně je vdaná a, ty jo, těhotná. Proto ve mně začalo všechno bouřit. Vidina toho, že odejde na mateřskou!

Včera - včera to bylo příšerné dopoledne. Práce stála, slzy na krajíčku, hruď se svírala. Ještě příšerný pracovní úkol, vyvolávající akorát zoufalstí. Vzpomínka na jízdu autem, kdy ji uchvátila hudba, co poslouchám - to už se nebude nikdy opakovat. Nakonec už skoro napíšu kolegyni přes skype. Ale odolám. A pak napíše ona, potřebuje s něčím pomoci. No, co mám říkat, že? Pro ni cokoliv.

A pak se konečně rozhoupu -"teď mi teprve dochází, jak mi budeš chybět!" píšu jí. A ona: "Neboj, pokud dcerka dovolí a manžel pohlídá, chci za půl roku aspoň na den zpět." Ulevilo se mi, radost se vrátila. Nevysmála se mi. Vlastně mě potěšila. Bolest ustoupila.

Dnes to bylo lepší. Sice na ni stále myslím, ale už to není tak deprimující. Sice se sevřené hrdlo vrací, když toto píši, ale to se zlepší. Musí. Musím se toho poblouznění zbavit. Nic dobrého by z toho nevzešlo.

Tuší, jak moc ji miluji?

Asi ne.

Doufám, že ne.

Co jí řeknu, jestli ano a zeptá se?