Březen 2017

Kolegyně (9. část)

31. března 2017 v 21:49 | Talaniel |  Srdeční záležitosti
Nakonec skutečně jdu na posezení s kolegy, které L. zorganizovala.

Je to takové smutné.

Myslím, že se projevuje důsledek přiznání. Myslím, že se mnou neprohodila jediné slovo, a myslím, že se vyhýbala pohledu na mě. Cítím jakousi rezignovanost. Ani mi nevadí, když si dají s manželem párkrát pusu a hladí se a drží se za ruce. Jsou krásný pár. Je vidět, jak se milují. Doufám, že bude šťastná a že bude mít krásné miminko.

Manžel pije víno, takže autem tam nejsou. Odejdu brzo, nemá cenu tam sedět a čekat, jestli třeba nakonec nezmění názor a nepožádá o odvoz. Na to mě příliš ignoruje. Myslím, že manželovi nic neřekla. Normálně se se mnou bavil. Spíš mi dělá starosti jeden kolega. Tak podivně se na mě usmíval. A nejen dnes. Tuší něco? Nebylo by to překvapivé. Ale to je fuk, ať si myslí, co chce.

Každopádně po odchodu z posezení nebrečím. To je asi dobře. Záchvat brečení mám už několik dní za sebou. Stal se mi při dočítání knihy Mrtvá zóna od Stephena Kinga. Johnny a Sára v této knize dopadnou podobně. Johnny se musí Sáry vzdát stejně, jako se musím já vzdát L. Po dočtení knihy brečím jak želva. Možná se ze mě ten den něco vyplavilo? Myslím, že od toho slzavého dne cítím jen smutek.

Zbývá pondělí a rozloučení kolegů s L. Dokážu se s ní rozloučit nebo se zbaběle někde schovám? Možná by bylo lepší se v pondělí v kanceláři neukazovat. Bylo by to tak pro L. lehčí. Nemusela by se bát, jestli něco neprovedu. Musím si to ještě promyslet.

Emoce

29. března 2017 v 8:53 | Talaniel |  Srdeční záležitosti
Sebetrýzeň: stále na ni myslím

Nejistota: nepíše mi

Strach: určitě nepřijde

Trpělivost: zhluboka dýchám, soustředím se

Láska: je v mém srdci, stále

Smutek: přicházím o ni

Paralýza: nedokážu nic dělat

Žal: potřebuji ji, brečím, až mě bolí hruď

Nenávist: proč já? Ať už jde k čertu!

Sebevědomí: uklidňuje mě chladný kov mého Waltheru

Chladnokrevnost: sypu zásobník do terče, zbraň kope do ruky, jak střela za střelou opouštějí hlaveň

Nemilosrdnost: zpřetrhám všechny vazby, odejdu

Kolegyně (8. část)

23. března 2017 v 15:11 | Talaniel |  Srdeční záležitosti
Týden ještě neskončil, ale už mám zážitků za dva.

21.3.: den první prezentace: přijdu do kanceláře a L. nikde. Hlavou probleskne trochu zloby, ale za chvíli zmizí. Uvidíme, co bude dál, jak to půjde. Najíždím na klasiku - Celestial Elixir a další Haken. Ještě Elixir ani nedojede a už jí píšu SMS, ale sotva začnu, vchází do dveří. Schůze se nezadržitelně blíží, ale zatím se cítím ok. Haken funguje úplně bombasticky. Falling Back to Earth, Pareidolia, The Architect, Celestial Elixir. Miluji hudbu.

Pak mě pozve L. na posezení s kolegy a nevím, co odepsat.

A pak už začne mítink a L. je dle očekávání úžasná a zachraňuje mě, když nevím, jak pokračovat s prezentací. Poté stále čekám, kdy se začnu hroutit. Baví se v kuchyňce s kolegou a toužím se přidat, protože jí tak budu nablízku, ale myslím, že by to bylo proti doktríně vyhýbání se. Potřebuji zvukovou izolaci, ať ji neslyším, ať neslyším její smích.

Na pozvánku zformuluji odpověď ve které si nechávám zadní vrátka. Nejvíce by se mi líbilo, kdyby napsala, že by chtěla opět odvézt. Po dnešním mítinku mám pocit, že by se takto těsná interakce dala zvládnout a s předchozí zkušeností snad i mnohem lépe. Neodvažuji se jí však odvoz nabídnout a nevím, jak jí nahrát, aby s tím sama přišla :-) No, to je fuk. Když to navrhne, půjdu, když ne, nepůjdu. Nakonec napíše, že tam bude i její manžel a tím to pro mě padá, protože ji nebudu mít ani chvíli jen pro sebe a tím přestává být posezení zajímavé, protože sledovat, jak se tulí k manželovi, to fakt ne :-) Fajn. Další problém vyřešen. Teď už jen schůze č. 2 - jediná povinná akce.

Večer panuje celková únava a rezignace. Stále váhám, jestli na posezení jít či ne, ale správnější se mi jeví nejít. Docela dost na L. myslím, ale není to deprimující. Myslím, že je docela příjemné, že o ní dokážu přemýšlet bez nějakého hroucení. Před usnutím si říkám, že vlastně nebude tak těžké jít s ní a s jejím manželem na posezení, mohu jim zase nabídnout odvoz a mohu se s ním takto více seznámit. Musí být skvělý, když si ho vybrala.

22.3.: probudím se někdy ve čtyři a zas na ni bez přestání myslím. Teď už si nemyslím, že je posezení dobrý nápad. Pozitivní je, že vše probírám čistě rozumově. Žádné hroucení, slzy, knedlík v krku, nic. Vyřídíme dnes ten mítink a pak už se jí budu vyhýbat - schválně, jestli to vyjde :-)

Během cesty do práce zase probírám různé scénáře a chvilku mi přijde představa posezení ok, chvilku ne. Prezentace je epická, na konci nám kolegové tleskají. Ke konci zvažuji, že se s ní formálně rozloučím, protože pokud dodržím svůj plán, už spolu do jejího odchodu nepromluvíme. Nenaskytne se ale vhodná příležitost a nakonec si myslím, že je to dobře. Mítink a fakt, že to je naposledy, mě dost vyčerpá - vrací se klasika - knedlík v krku, slzy na krajíčku, ale při cestě do restaurace, kam jdu jen s knihou (Mrtvá zóna od Kinga), se vzpamatuji a zasměji se svému stavu.

Po rychlém obědu už je mi zas relativně dobře, nicméně po ní teď hodně toužím. Mám však úsměv na tváři, nikoliv bolest v srdci :-) Rozhoupu se a na pozvánku na posezení jí konečně odpovím a pozvání snad decetně odmítnu. Je to takové osvobozující. Mé ruce se při práci konečně rozletí plnou rychlostí po klávesnici. L. odepíše a přemlouvá mě, ale vzdá se po druhém odmítacím mailu - na můj vkus moc rychle. Moje záporná vlastnost, líbí se mi, když mě někdo přemlouvá. Tohle bylo moc krátké. Pochopitelně se mi to rozleží v hlavě a začnu si nadávat do debilů. Lepší by bylo nechat si zadní vrátka. Ale budiž, dotknuto, hráno, posezení je zřejmě vyřízeno.

Jenže, jenže... můj Epic Fail se nezadržitelně blíží :-D

Kolem páté hodiny posílám L. e-mail. Píšu jí, že ji miluji.

Píšu ho snad půl hodiny, aby každá věta byla dobrá. Nechci ji trápit, ale stejně jí asi zkazím čtvrtek. Počítám, že to řekne manželovi. Počítám, že to možná řekne pár kolegům. Asi je to tečka. Nejspíš toho e-mailu budu ještě litovat, ale cítím se nejlépe za posledních několik týdnů.

23.3.: dneska rekord, vstávám ve dvě ráno. Chvíli přemýšlím o L., nálada docela dobrá, nehroutím se, dokonce tolik intenzivně na L. nemyslím, akorát přemýšlím, jak, jestli vůbec, odpoví na e-mail, ale jsem docela v klidu. Zdá se, že ten e-mail byl velice osvobozující. Jdu pracovat, co jiného taky ve dvě ráno dělat, že? :-)

Během rána roste nervozita: jak mi asi odpoví? Pak dorazí odpověď:

Píše: miluji svého manžela a nikoho jiného.

Píše: mám tě ráda, ale jen v mezích přátelství.

Píše: hoď celou věc za hlavu a neřeš to.

Píše: pojď na posezení, všichni tě rádi uvidí.

Tak to zkusím.

Kolegyně (7. část)

20. března 2017 v 16:17 | Talaniel |  Srdeční záležitosti
Myslím, že je načase projít si posledních více jak čtrnáct dní. Po předchozím jásání nad výsledkem posezení s kolegy se dle očekávání vrací houpačková situace. Někdy jsem v pohodě a někdy nasračky. Dlouho váhám, jestli vůbec něco psát na blog, protože už je to zcela trapné, co se mi děje. Je to jako v Octavariu: "We move in circles balanced all the while on a gleaming razor's edge". Vrací se to. Bude to ještě těžké. Možná by bylo lepší, kdyby mě L. poslala do prdele, ať si své problémy strčím za klobouk, ať se k ní nepřibližuji a nikdy už na ni nesahám, ale taková ona není.

Když se opět setkáme v práci, udělám zřejmě totální blbost a pokusím se jí omluvit za páteční postávání v zimě před jejím domem, své blábolení a ošmatávání. Je to taková zmatená omluva, L. vypadá taky zmateně a vlastně vůbec nevím, co se děje. Zlobí se na mě? Má jiné starosti? Co vím, tak ji trápí těhotenská cukrovka. Třeba s tím souvisí její nálada. Nejhorší je, že moje lepší polovička mě vždy umí utěšit, když mě něco trápí, ale tohle jí nemohu říct! Kdo jiný mě ale obejme a řekne uklidňující slova? V čí náruči se mohu schoulit? O to je to horší!

Následující dny jsou samý extrém. V noci nespím a představuji si, jak s ní jsem. Chci se s ní milovat a chci s ní stále být. V jiné dny ji už nechci ani vidět, ani slyšet. Každá zmínka o ní bodne. Ty dva týdny jsme naštěstí vlastně bez kontaktu, i když její nepřítomnost ve dny, kdy se obvykle potkáváme v kanceláři, zaseje semínko strachu, že ji ztrácím, že na mě zanevřela. Pár e-mailů a skypových konverzací však naznačuje, že můj strach je zřejmě bezpředmětný. Je to stále ta stará L.

Během celé doby se léčím hudbou. Pomůže mi The Show Must Go On - začnu se ke kolegům chovat trochu lépe. Pomůžou mi Tubular Bells - ty mi pomůžou vždycky. Rozhodně mi nepomůže Still Loving You od Škorpiónů, to byla vyloženě blbá volba a skladbu ani nedoposlouchám :-) Krásná věc je taky takzvaná Sadness Suite od Blaze Bayleyho, zejména poslední část Comfortable in Darkness napovídá, že se mám se situací smířit. Hodně mi pomáhá, když se usměji své vlastní blbosti, že se tím nechám tak drtit. To mi vlastně pomůže docela často.

Dnes je L. v kanceláři. Nejdřív ji nevidím a myslím si, že tu opět není, ale pak projde kolem a ve mně hrkne. Pak se tomu zasměji. Co blbnu, že? :-) A pracuji dále. Každopádně se potvrdilo, že vyhýbání se je správná volba. Teď, když občas projde kolem, tak na ni hned zírám a touha roste. Ještě štěstí, že mám Haken. Teď mi duní Pareidolia a uklidňuje mě. Jak tu tak L. chodí kolem, zjišťuji, že ji stále šíleně miluji. Začne mi hrát Never Enough od Dream Theateru - ano, nikdy jí nebudu mít dost. Ale dokážu se svému bláznovstí zasmát, je to od předchozích paralytických stavů docela pokrok :-) Její přítomnost je každopádně rozptylující a pokrok se postupně ztrácí. Když konečně odejde domů, uleví se mi a mohu se opět soustředit na práci. Nebo ne? Vypadá to, že ano - z rukou se mi sype javový kód jak po másle, dobré znamení!

Teď už přežít jen dalších 14 dní a pak konečně zmizí. Zítra a pozítří to bude ale masakr. Povedeme společně dvě schůze. To bude maso.

Láska ke zbraním

17. března 2017 v 9:01 | Talaniel |  Ostatní
Ano, láska má mnoho podob. Jedna z nich se týká věcí, v tomto případě palných zbraní. V poslední době se kolem zbraní strhla až jakási hysterie. Jedni řvou, k čemu v civilizované zemi potřebují běžní občané zbraně, druzí řvou, že zbraně jsou projevem svobody. Nemá smysl přidávat další argumenty pro a proti. Fandím sdružení LEX, které se snaží používat ty rozumnější.

Ještě před nedávnem by u mě doma nikdo palné zbraně nenašel. Teď jich mám v trezoru několik a jsou to má zlatíčka. Má lepší polovička usoudila, že se sem valí muslimské hordy a je potřeba se ozbrojit. Budiž, od loňského léta máme zbrojáky a bouchačky. Je teda fakt, že má příprava na zkoušku odborné způsobilosti překonala snad všechny, co mám za sebou na vysoké škole (až na závěrečnou ovšem). O to víc potěší, když člověk něco takového zvládne. Trochu mrzutá je také díra v rodinném rozpočtu, kterou zkouška a následný nákup zbraní udělají :-)

Milé chvíle se zbraněmi jsou dvě, pokud nepočítám samotný nákup vyvolené krásky. První je na střelnici. Před vámi visí papírový terč, v ruce máte kvér. Zamíříte, spustíte a terč se zachvěje. Pravda, někdy jen závanem větru :-) Většinou však úspěšným zásahem. Když si pak přivolám terč k sobě, mám radost, když jsou průstřely pěkně uprostřed. Když se soustředím na postoj a správné držení, bývá střed někdy zcela rozcupovaný. Tu se z vedlejšího stavu nakloní pán, že prý co to mám za kanón, že mi to tam tak padá. S úsměvem mu ukážu svůj Walther. Pán vypadá trochu zklamaně, nevím, co čekal :-) Můj Walter PPQ M2 s pětipalcovou hlavní je krásný a v malých ručkách mé družky i úchvatně mohutný (jejky, to je formulace!).

Druhou sladkou chvílí je čištění zbraně. Mazlíte se se svým železem, čistíte ho a ošetřujete. Je to okamžik, kdy svět mizí a zůstáváte jen vy a vaše zbraň. Někteří střelci čistí zbraně častěji jen kvůli tomu, že je to uklidňuje. Já to tedy nechávám jen na den, kdy se vrátím ze střelnice, jinak mám plno jiné zábavy :-) Ale mám pro to pochopení. Pustím si dobrou hudbu, začnu čistit a všechny starosti na chvíli zmizí.

A proto prosím všechny odpůrce zbraní: neberte nám je. My vám také nebereme věci, které milujete. "Nie sme zlí".

Marillion - Neverland

12. března 2017 v 16:02 | Talaniel |  Hudba, u které brečím
Marillion je hodně zajímavá kapela. V osmdesátých letech se svým neo-progresivním rockem ultimátně "uncool". V devadesátých letech jedna z prvních kapel, které objevily výhody internetu při kontaktu s fanoušky. V novém tisíciletí jedna z prvích kapel, které objevily krásy crowdfundingu. Kapela s rozpolcenými fanoušky. Jedni tvrdí, že éra s frontmanem, který si říká Fish, je úplně mega a éra s tím, co si říká H, jí nesahá ani po paty. Pár tvrdí opak. Já jsem někde mezi.

Neverland od Marillionu pochází z druhé zmíněné éry, konkrétně z alba Marbles z roku 2004, a je to song o mně a mých láskách, tudíž je to nejlepší lovesong, co znám :-) Tedy, samozřejmě o nás pánové z Marillionu nemají ani páru, ale v tom textu se velmi nacházím.

Pomiňme poměrně generickou, ale pěknou frázi "Any fool can see your love inside me" (velmi volně "i blázen vidí, jak mě miluješ"). Zajímavější je jiná část textu:

You provide the soul, the spark that drives me on
Makes me something more than flesh and bone

Neboli volně "jsi to, co mě žene vpřed a díky čemu jsem víc než jen sbírka masa a kostí". V tomhle se podle mě uvidí ti, jejichž partner je dělá lepšími lidmi, což je můj případ. Pasáž, která mě dostává nejvíc, je ovšem tato:

Will you be
Yourself for me
Cause I can take it
I can stand
Anything
When you're with me
I can stand it

But when you're gone
I never land
In Neverland

Nebo-li, když je jedna z nich po mém boku, zvládnu cokoliv. A tak to je.


Žárlím

7. března 2017 v 17:03 | Talaniel |  Srdeční záležitosti
Žárlím.

Bodce zášti mi pronikají do srdce.
Baví se s ním místo mne.
Jaká jsou silná dvojice!
Jak se doplňují!

Žárlím.

Tváře mi rudnou vztekem.
Srdce mi buší.
Stojím, krucinál, bokem!
Nenávidím je!

Žárlím
a bolí to.

Pro Ivu, Lucii a Lenku

5. března 2017 v 21:46 | Talaniel |  Srdeční záležitosti
Vím, že si to, děvčata, nepřečtete, ale stejně Vám musím poděkovat. Sice bylo tak trochu hrozné, poslouchat všechnu tu chválu, kterou jste na mě spolu s Markem pěly, ale myslím, že mě to nakoplo. Všechny tři víte, že radši spolupracuji s ženami, protože jsem prostě na ženy, a i když už Vás nemám po ruce, protože jste odešly, myslím, že se nad sebou zamyslím a začnu dělat to, co mi dle Vás jde - začnu se více věnovat našemu týmu a hlavně těm ďábelským technologickým mítinkům.

Musím si ještě promyslet, jak se toho chopím. Mít oficiální roli hlavy našich javistů se mi nechce - to mi stačilo jednou, ale být cosi jako guru, být osobou, za kterou si lidi chodí pro rozumy, to by mi asi nevadilo. Nakonec, to se děje i teď. Jak ale postupovat, co byste mi poradily?

Ivo, Tys mi řekla, že mám talent učit druhé. Ani moje oponování, že si nedokážu stoupnout před skupinu lidí a něco je učit, Tě nezastavilo. Ostatně Ti Marek zdatně přizvukoval. Bylo to k zbláznění. Dobře, učit ostatní, ale jak? Mám si na naše technologické schůze připravovat nějaké drobnosti? Nebudu muset mluvit dlouho, a když si to připravím, ani nezatuhnu. Nebo je učit nepřímo přes revize kódu?

Lucie, Tys souhlasila, že naše schůze jsou oproti schůzím nejavistů dlouhé a ubíjející. Může za to šéf. Mluví monotónně (má lepší polovička tomu říká uspávání hadů) a má tendenci útočně zjišťovat znalosti ostatních. To je celé špatně. I to provedení technologického mítinku je pofidérní. Myslím, že je potřeba si uvědomit, že máme v týmu tři druhy lidí: ty, co umějí, ty, co neumějí, ale mají zájem se naučit, a pak ty, kterým je to u zadele. Schůze by pak měly být přínosné hlavně pro prostřední skupinu, ale současné nastavení schůzí je určitě děsí. Někteří proto ani nechodí. Ti ze třetí skupiny tam chodí, aby se prospali, ale pokud budou schůze dobře připravené a vedené, třeba je nakonec zaujmou taky.

To jest TODO:
  • uzemňovat šéfa a neoficiálně moderovat diskusi, protože si to nikdo jiný než já nedovolí - to je základ
  • dosáhnout změny provedení: žádné zkoušení z předchozí "látky", žádné vstupenky
  • od prostřední skupiny zjistit, jaká témata by ji zajímala
  • překonat se a občas připravit nějaké téma - tohle je nejděsivější bod
  • začít se více zajímat o to, co děláme za projekty, kdo na nich je, co používají
  • vrátit se k revizím kódu - to nám nějak upadlo, a přitom je to dobrý nástroj
  • co revize dokumentace?
  • vytipovat si pár lidí a s nimi konzultovat, jak budeme vyvíjet, řešit s nimi architekturu, nástroje, knihovny, témata na schůzi atp.

Prostě se zas po letech aktivně zapojit.

Cíl: aby ze mě měla L. radost, až se vrátí z mateřské. Ach, ta láska motivační.

No, maluji si to pěkně, teď se akorát překonat.

(Hm, není to ve špatné rubrice? Ne, je to o lásce ke kolegyním a kolegům)

Kolegyně (6. část)

4. března 2017 v 9:29 | Talaniel |  Srdeční záležitosti
Den D. Zkouška charakteru. Už to nevydržím, už to nevydržím. První věc, kterou po zapnutí pracovního počítače udělám: zeptám se L., jestli odvoz platí. Nevím, kterou variantu chci radši, každopádně říká "ano" a já mám radost. Zvládnu to. Zvládnu. Nejistota zmizela a s nadšením se pouštím do práce. Nemusím na ni myslet. Vím, že ji večer uvidím.

Touha stále nevyprchala, ale připadá mi, že se transformovala. Pocit smutku je skoro neznatelný. Zůstává jen láska. Vydrží to tak? Zkušenost posledních týdnů říká, že ne, ale netrápím se tím. Nechám se unášet událostmi a uvidím. Jen chvíli přemýšlím, co jí mohu říct a co už by bylo moc. Třeba neřeknu nic.

Nakonec toho řeknu docela dost.

Potěší mě, že mi L. vedle sebe drží místo. V jednu chvíli ji pohladím po ruce a řeknu jí, jak mi bude chybět, ale hláška zapadne a zábava jede dál. Později dojde k přesunům a mezi mnou a L. se ocitne bývalá kolegyně. Je fajn, vlastně mi i chybí, ale dnes mě rozladí, že si se mnou chce povídat a L. se s ní z toho důvodu sama od sebe prohodí. Nakonec zjistím, že je mi to fuk. S další bývalou kolegyní už se skvěle bavím a směji se z plných plic jejím vtípkům o zlobivém kocourovi.

Pak L. odvezu domů. Schválně zastavím o kus dál od vchodu. Vystoupíme, už se loučí, ale naznačím objetí a ona jej přijme. Nabídnu jí rámě a ona se zavěsí. Jdeme bok po boku k domu a bavíme se. Pak stojíme nejméně hodinu před domem, drbeme spolupracovníky a já své věty proložím několika příšernými výroky:
- Nijak se mi s manželem nerevanšujte, mně stačí, žes mi dovolila mít tě chvíli jen pro sebe
- Budeš mi strašně chybět
- Bude mi smutno, až odejdeš
- Budu brečet, až odejdeš

Vyvaruji se slovesu "milovat někoho", vystačím si s frází "mít někoho rád". Nevypadá, že by ji mé výlevy znepokojovaly. Možná vypadá občas nejistě, ale nebrání se, když ji hladím a párkrát obejmu, ovšem ve vší počestnosti, že ano? Je to, sakra, skvělá kamarádka, přece to nezkazím nějakým nevhodným dotekem. Už tak ji osahávám až až. Pohlédnu na její rty a přemýšlím, jaké by bylo ji políbit.

Když potřetí naznačí, že je čas to zabalit, řeknu: "Dobrou noc, kočičko." V ten okamžik to ze mě prostě vyletí rychleji, než stihne mozek zareagovat. Takhle říkám své lepší polovičce a tohle byla přesně taková situace, ve které to slovo používám. Automatika. Mám to risknout a zeptat se jí, jestli mé chování nebylo příliš důvěrné, nebo to mám nechat plavat? Nevím. Uvidím. Pokud se mnou bude chtít jít v pondělí na oběd, bude vše ok.

A jak dopadl chudák Celestial Elixir? Žádné zhroucení se nekonalo. Vlastně nebyl skoro slyšet, protože stále bylo o čem se bavit. Nevadí mi to. Hledím do budoucnosti s nadějí, že je ta nešťastná zamilovanost do kolegyně konečně za mnou.

Kolegyně (5. část)

1. března 2017 v 21:25 | Talaniel |  Srdeční záležitosti
Pomáhá mi, že už ji nemám v kontaktech na Skypu a nevidím, jestli je online.
Pomáhá mi, že není v kanceláři a nevidím ji a neslyším.
Pomáhá mi, když se plně ponořím do práce.
Pomáhá mi přesvědčení, že je správné se jí vyhýbat.

Mám hlad, to je dobré znamení.

Ale nestačí to.

Nebudu zapírat, stále po ní toužím. V e-mailu zahlédnu její jméno a píchne mě u srdce. Vypnu Thunderbird a L. zůstane jen v mé hlavě. Zhluboka se nadechnu a vydechnu a sevřená hruď trochu povolí. Mokusó.

Později zas pustím Thunderbird a napíšu zaměstnavateli e-mail, jestli by pro mě neměl práci v jiném týmu, ale vzápětí svého e-mailu lituji. To zas budou dotazy. Co se ti děje? Nemůžeme to nějak vyřešit? Kdo nebo co ti vadí?

Šéf si všimne, že nejsem ve své kůži. Mezi čtyřma očima se mě zeptá, co se děje. Složím se, ale nic konkrétního neřeknu. Jen si zakrývám tvář a ztěžka dýchám. Šéf se smíří s tím, že mi nemůže pomoci. Cítím se trapně. Fňukám jak malá holka.

L. je stále v mé hlavě.

Pak se bavím s kolegou M. L. i M. jsou u nás částečně díky mně. Pohovor s M. byl zcela v mé režii, s L. částečně. Se šéfem jsme se divili, co u nás tato v jiném oboru vysokoškolsky vzdělaná žena vlastně pohledává. Ale dobře jsme vybrali. Před M. se málem prokecnu. Ztemnělá večerní kancelář, sami v kuchyňce, bavíme se o práci. "Víš, co mě nejvíc štve?" S úsměvem se na mě podívá: "Klidně to zašeptej, to nikdo neuslyší." Asi si myslí, že budu drbat projekťáky. Už mám na jazyku větu o L., ale odolám a M. nevyzvídá. Díky, M.

Stále tam je.

Rozum opakuje: "Zapomeň!"

Cit na to: "Nejde to. Nejde."

Cestou domů nemám daleko do pláče.

Proč já?

Kruci.