Kolegyně (7. část)

20. března 2017 v 16:17 | Talaniel |  Srdeční záležitosti
Myslím, že je načase projít si posledních více jak čtrnáct dní. Po předchozím jásání nad výsledkem posezení s kolegy se dle očekávání vrací houpačková situace. Někdy jsem v pohodě a někdy nasračky. Dlouho váhám, jestli vůbec něco psát na blog, protože už je to zcela trapné, co se mi děje. Je to jako v Octavariu: "We move in circles balanced all the while on a gleaming razor's edge". Vrací se to. Bude to ještě těžké. Možná by bylo lepší, kdyby mě L. poslala do prdele, ať si své problémy strčím za klobouk, ať se k ní nepřibližuji a nikdy už na ni nesahám, ale taková ona není.

Když se opět setkáme v práci, udělám zřejmě totální blbost a pokusím se jí omluvit za páteční postávání v zimě před jejím domem, své blábolení a ošmatávání. Je to taková zmatená omluva, L. vypadá taky zmateně a vlastně vůbec nevím, co se děje. Zlobí se na mě? Má jiné starosti? Co vím, tak ji trápí těhotenská cukrovka. Třeba s tím souvisí její nálada. Nejhorší je, že moje lepší polovička mě vždy umí utěšit, když mě něco trápí, ale tohle jí nemohu říct! Kdo jiný mě ale obejme a řekne uklidňující slova? V čí náruči se mohu schoulit? O to je to horší!

Následující dny jsou samý extrém. V noci nespím a představuji si, jak s ní jsem. Chci se s ní milovat a chci s ní stále být. V jiné dny ji už nechci ani vidět, ani slyšet. Každá zmínka o ní bodne. Ty dva týdny jsme naštěstí vlastně bez kontaktu, i když její nepřítomnost ve dny, kdy se obvykle potkáváme v kanceláři, zaseje semínko strachu, že ji ztrácím, že na mě zanevřela. Pár e-mailů a skypových konverzací však naznačuje, že můj strach je zřejmě bezpředmětný. Je to stále ta stará L.

Během celé doby se léčím hudbou. Pomůže mi The Show Must Go On - začnu se ke kolegům chovat trochu lépe. Pomůžou mi Tubular Bells - ty mi pomůžou vždycky. Rozhodně mi nepomůže Still Loving You od Škorpiónů, to byla vyloženě blbá volba a skladbu ani nedoposlouchám :-) Krásná věc je taky takzvaná Sadness Suite od Blaze Bayleyho, zejména poslední část Comfortable in Darkness napovídá, že se mám se situací smířit. Hodně mi pomáhá, když se usměji své vlastní blbosti, že se tím nechám tak drtit. To mi vlastně pomůže docela často.

Dnes je L. v kanceláři. Nejdřív ji nevidím a myslím si, že tu opět není, ale pak projde kolem a ve mně hrkne. Pak se tomu zasměji. Co blbnu, že? :-) A pracuji dále. Každopádně se potvrdilo, že vyhýbání se je správná volba. Teď, když občas projde kolem, tak na ni hned zírám a touha roste. Ještě štěstí, že mám Haken. Teď mi duní Pareidolia a uklidňuje mě. Jak tu tak L. chodí kolem, zjišťuji, že ji stále šíleně miluji. Začne mi hrát Never Enough od Dream Theateru - ano, nikdy jí nebudu mít dost. Ale dokážu se svému bláznovstí zasmát, je to od předchozích paralytických stavů docela pokrok :-) Její přítomnost je každopádně rozptylující a pokrok se postupně ztrácí. Když konečně odejde domů, uleví se mi a mohu se opět soustředit na práci. Nebo ne? Vypadá to, že ano - z rukou se mi sype javový kód jak po másle, dobré znamení!

Teď už přežít jen dalších 14 dní a pak konečně zmizí. Zítra a pozítří to bude ale masakr. Povedeme společně dvě schůze. To bude maso.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Siginitou Siginitou | Web | 20. března 2017 v 21:51 | Reagovat

To je mi hrozně líto čim procházíš. Musí to být strašně těžké.
No já doufám že jako vždy, budeš ta silná a zvládneš to.
Jo jen ve snech můžeš cokoliv. Ve snech můžeš to, co jinak nemůžeš. I pro to jsou sny pro mě tak důležitý.
Ale v klidu. Já to teď taky pojbala.
Můžeme si podat ruce. V některých věcech :(

2 Talaniel Talaniel | 20. března 2017 v 22:29 | Reagovat

No, bylo by mi milejší si podávat ruce v nějakých veselejších věcech :-) Fakt je ten, že mi hodně pomáhá hudba, izolace od L. a práce. Teď třeba mám rozepsanou fanfiction - z prostředí knih Karla Maye :-D A tím, že svou fantazii upírám na příběh Vinnetoua a Old Shatterhanda, nemám čas myslet na L.

Každopádně, jak vidno i z množících se smajlíků v textu, to začínám brát s humorem. To mi pomáhá taky. Nakonec - nikdo neumírá, tak o nic nejde. Tohle přebolí. Až bude pryč a budu mít jistotu, že ji nepotkám, to takzvané zlomené srdce se zahojí. Stále mám svou lepší polovičku, která je stejně úžasná jako L. :-)

3 Siginitou Siginitou | Web | 21. března 2017 v 8:39 | Reagovat

[2]: Tak to je moc dobře :)
Jsem ráda že to bereš z humorem a tak.
Své druhé polovičky si velmi važ, co bych já za někoho takového dala :D
Místo toho mi jen smrdí ruce po uzeným :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama