Duben 2017

Samotář (3. část)

30. dubna 2017 v 17:46 | Talaniel |  Kačka
O pár dní později už jsem Petrovi pomáhala starat se o dvůr a dům. Dozvěděla jsem se pár věcí. Venkov byl od měst odříznutý, během let došlo k silnému stěhování do měst a venkov upadal, jak tam dožívaly staré generace. Města byla po technické stránce velmi vyspělá, ale okrajová místa hluboko v lesích jako by se propadla do minulosti.
Petr se oháněl svobodou. Mohl si dělat co chtěl, zatímco ve městě by prý musel držet hubu a krok. Trochu si zanadával na souseda, co před dvěma roky prchl do města, nemaje již sílu na tento svobodný život. To, že od rána do večera celý rok musí dřít, aby měl co jíst on i jeho domácí zvířata, mu jako nesvoboda nepřišlo.
Za své hlavní zaměstnání zvolil dřevorubectví a truhlařinu s tesařinou. Otop a truhlářské produkty rozvážel po sousedech a vyměňoval je za potraviny, kůže, látky a další věci, které potřeboval. Díky tomuto obchodování mě našel.
Moje magické dovednosti ho zřejmě nerozhodily. Během těch několika dní mi evidentně začal věřit natolik, že mě nechal samotnou starat se o dům a odjel s další várkou polen na obchodní cestu. Denní úkoly jsem zvládla brzo a večer jsem si sedla v kuchyni s kytarou, kterou jsem objevila v pokoji pro hosty. Byla stará, ale dobrá a naladěná. Při hře jsem se zasnila a nevšimla jsem si, že se vrátil.
"Hraješ moc pěkně."
"Promiň," vyskočila jsem ze židle. "Našla jsem tu kytaru vedle v pokoji."
"No jo, tam ji schovávám. Emotivní skladba, sice nerozumím slovům, ale ta hudba zní velmi silně."
"Ano. Snové divadlo. Píseň o nepomíjivosti duše."
"Věříš, že duše nepomíjí?"
"Věřím, že dokud na tu duši někdo vzpomíná, tak nepomine."
Měla jsem slzy na kraji.
"Taky na někoho vzpomínáš."
"Na otce, zemřel nedávno."
Rozbrečela jsem se. Objal mě a pevně k sobě přitiskl. Jen mě držel a nic neříkal a pustil mě, až když jsem se uklidnila.
"Takovou dceru bych si přál," usmál se.

Síla mysli

27. dubna 2017 v 8:43 | Talaniel |  Srdeční záležitosti
Zajímavé pozorování, když myslím na L. (a myslím na ni k uzoufání často):
  • když si představím, že se mi vyhýbá a že se kamarádíčkuje s kolegy a ne se mnou, když si představím, že mi nadává a posílá mě někam, když si představím, že se jí něco stane při porodu, často se naseru, žárlím, mám depku, brečím.
  • když si však představím, že se se mnou sejde jen ona, že se s ní normálně bavím, že ji objímám, že ji líbám a hladím a je nám spolu krásně, tak se mi zvedne nálada, začnu se usmívat a je mi lépe.
V obou případech se jedná dost často o nepravdivé nebo nereálné představy, ale i tak ovlivňují mou náladu. Je to nějaká forma autosugesce? Nedalo by se to použít k boji s mým problémem? Slovní spojení "pozitivní myšlení" mě vždy spíš vytáčelo, protože si pod ním představím vytlemené happy lidi, ale není to přesně ono? Představovat si něco krásného a tak se dostat do klidu? Nešlo by to využít při kontaktech s kolegy a s L.? Vynechat negativní představy? Být z vlastní vůle "happy"?

Nešlo by to dokonce rozšířit na další oblasti života? Třeba na práci? Místo představy "to si zas ten klient vymyslel hovadinu" zvolit představu "tohle bude super programování, co třeba to udělat tak a tak? Nebo tak?" To by mohlo fungovat. Musím to ještě prozkoumat.

Kolegyně - Status Update

25. dubna 2017 v 12:12 | Talaniel |  Srdeční záležitosti
Včera mi kolega K. řekl, že L. v pátek přijde na oběd.

Mám s tím několik problémů:
  • Proč v pátek? Udělala to L. schválně? Přece ví, že v pátek v kanceláři nejsem.
  • Žárlím! Brutálně! S K. si dopisuje a se mnou ne.
  • Chci ji vidět a nesmím ji vidět.
  • Chci, aby mi napsala, že ten pátek není kvůli mě.
  • Bože, chci, aby mi napsala, že spolu jen ve dvou půjdeme na oběd!
V týdnech po jejím odchodu to až na pár slabších chvil vypadalo, že se "uzdravuji", dá-li se láska považovat za chorobu. Snažím se hledat radost v jiných věcech, ačkoliv je to těžké a porůznu se k L. vracím. Tu mi ji připomene díl Star Treku, na který se podívám, jindy se o ní zmíní kolega a mě píchne u srdce. Včerejšek mi zas přitížil, ale oklepu se z toho. Doktrína o vyhýbání se docela funguje a dnes ráno už to celkem jde.

K. se na mě zlobí, že na ně s obědy kašlu, ale já prostě nemohu. On a jeho pravidelní spolustolovníci mi L. příliš připomínají. Co mu mám ale říct, aniž by se urazil nebo mu něco došlo? Napadlo mě, že mu řeknu, že L. vybrala pátek, protože mě nechce vidět, ale to by byla pěkná pitomost. Doloval by důvody nejdřív ze mě a pak možná z L. Třeba má L. jiný důvod. Určitě. Prostě budu K. ignorovat. Samota mi vyhovuje.

Smutek a smutek. Mohlo to být takové krásné přátelství. Nepovedlo se, proč jen muselo dojít k tomu zaláskování? Protože je dokonalá. Nádherná a moudrá, milá, veselá. Sladká.

Jak dlouho už se tím trápím? První post na blogu je z února, ale už v lednu na firemní sešlosti bylo znát, že chci z kolegů vidět jen ji. Od této akce jsou to už spíš tři měsíce. Zlom byl, když na jedné schůzi řekla, který den končí. Tehdy to ve mě vypučelo naplno. V poslední době trpím hlavně žárlivostí, jinak už to docela jde. Doktrína o vyhýbání se docela funguje, ačkoliv mi stále straší v hlavě.

Nejhorší je, když mi začnou fantazie utíkat ke katastrofickým scénářům. Vlastně jen k jednomu - přijdu do práce a K. mi řekne, že L. zemřela při porodu. To je úplně příšerná představa. Vždy mám slzy na krajíčku, když si to představím. Tohle, prosím, ať se nestane. Ať zmizí klidně z mého života, ať mě klidně nenávidí, ale ať je, Bože, v pořádku. Vida, jak se ateisti obrací k Bohu, když jim je nejhůř. Ať se jí narodí zdravá holčička a ať jsou šťastná a bezstarostná rodinka. Kruci, zas je mi těžko, jen pomyslím na tuhle hroznou variantu.

Co mě čeká dál? V červnu porodí. Pak někdy určitě s miminkem přijde, aby se pochlubila - doufám, že se to dozvím včas, ať se mohu vyhnout setkání. A pak by se začátkem dalšího roku vrátila, pokud splní, co řekla. Říkala, že na jeden den. Podle toho se taky dokážu zařídit, ať se nepotkáme v kanclu. A až se vrátí naplno? To už tam třeba nebudu pracovat. Odchod je stále dobrá varianta, pokud se do té doby nevzpamatuji. Vypadá to však chronicky.

Samotář (2. část)

23. dubna 2017 v 13:25 | Talaniel |  Kačka
Jeho dům stál na jedné straně dvora, který byl obehnán vysokou zdí. Podél další strany se nacházely stáje a chlívky a podél třetí zřejmě skladiště potravin, krmiva a hlavně otopu. Dřeva měl značné množství, určitě víc, než kolik mohl potřebovat.
Zavedl mě do domu, ze skříně vylovil nějaké oblečení a řekl mi, ať se převléknu. Pak odešel, asi aby zaopatřil chudáka koně a postaral se o náklad kůží.
Místnosti dominovala kachlová kamna, která i po mužově delší nepřítomnosti stále hřála, takže bylo v místnosti příjemné teplo. Vyměnila jsem své mokré šatstvo za nabídnuté a rozvěsila svršky přes dvě tyče nad kamny. Pak jsem si sedla ke stolu a čekala. Muž ve mně nevyvolal žádný špatný pocit a necítila jsem se v nebezpečí.
Když se vrátil, nejprve roztopil kamna a dal vařit vodu, aby mohl udělat oběma čaj. Představil se jako Petr. Pak chtěl vědět, kdo jsem, ale co jsem mu mohla říct? Ani jsem sama nevěděla, kde se nacházím.
"Podívejte, Katko, nevím, jestli jste utrpěla nějaké zranění nebo proč si nemůžete vzpomenout. Nebo jestli něco tajíte - je mi to jedno. Vypadala jste, že jste v nouzi, a já lidem v nouzi pomáhám. Vaše oblečení rozhodně není z venkova, vaše jemné ruce vypadají, že nejsou zvyklé na těžkou práci. Jen mě mate, kde by se tu vzal někdo z města."
"Věřil byste mi, že jsem z jiné planety? Nebo z jiného času?"
"Moc ne," usmál se. "Heleďte, stejně se musíte dát do kupy, několik dní bez jídla a na mrazu - nedivil bych se, kdyby vás popadla nějaká horečka. Pár dní vás tu nechám a pak vás můžu zavést do města."
Vrtalo mi v hlavě, proč jsem tu. Těsně před skokem jsem cítila, jak mě něco táhne, jako by někdo byl v nouzi. Po skoku to však vypadalo, že jsem v nouzi já - nedařilo se mi naladit na skok zpět, musela jsem zde něco splnit, ale co?

Petr opět vyrazil na dvůr, tak jsem si krátila čas zkoumáním domu.
Vchodem se vstupovalo do malé předsíně, ze které vedly troje dveře - jedny do vytopené kuchyně, další do místnosti, která vypadala jako pokoj pro hosty, ale byla plná harampádí. Třetí dveře ústily do malé koupelny. Dokonce to vypadalo, že je zde i rozvod vody a elektřiny, ale elektřina nefungovala a z kohoutků nic neteklo. Vodu sem Petr nosil ve dvou kovových kýblech.
Kuchyň byla veliká, stál zde stůl se čtyřmi židlemi, šatní skříň, kuchyňská linka opět s kohoutky bez vody a jedna postel. Mohutná kamna pak poskytovala další spací prostor. Světlo sem vnikalo dvěma okny, ale už se začínalo venku šeřit, takže byla místnost potemnělá. Našla jsem svícen, ale žádné zápalky, tak jsem svíčky zažehla kouzlem.
"Jak jsi to udělala?"
Stál ve dveřích a díval se na mě. Tykání nevěstilo nic dobrého, ale důvěřovala jsem mu, a tak jsem zhasla jednu svíci a opět ji zapálila. Zvážněla mu tvář.
"Teď už bych ti věřil, že jsi z jiného světa. Neznám nikoho, kdo by tohle uměl."
"Omlouvám se, nenašla jsem nic, čím svíčky zapálit."
"Už bych chápal, kde ses vzala v závěji sněhu. Vyhnali tě z města, že ano? Tam podivnosti netrpí. Tam vše musí mít řád a pracovat pro společnost."
"Ne, skutečně jsem odjinud."
"Hm."
Tím rozhovor skončil. Petr urovnal vedle kamen náruč polen, kterou přinesl, a začal připravovat večeři. Uklidnilo mě, že pro dva.

Samotář (1. část)

16. dubna 2017 v 17:45 | Talaniel |  Kačka
Věnováno mému zesnulému otci.

Nechápu, že jsem za ty tři dny neumrzla. Asi jsem přežila díky teplému oblečení, které jsem měla, když jsem skočila. Vracela jsem se totiž zrovna ze školy ve dvacetistupňových mrazech, co doma panovaly. Po skoku jsem padla do sněhové závěje a snažila se zorientovat, ale uprostřed lesa to nebylo snadné. Pokud jsem nechtěla pojít zimou, nezbylo mi, než vyrazit. Bloudila jsem a trpěla hlady. Sníh aspoň zahnal žízeň.
Obě noci byly drsné. Během prvního a druhého dne jsem si našla hromadu ulámaných smrkových větví, ale moc to nepomohlo. Povedlo se mi i rozdělat oheň, ale přikládat celou noc bylo nemožné, neudržela jsem oči otevřené.
Třetího dne jsem objevila cestu - ve sněhu vyjeté koleje a stopy koně. Rozhlédla jsem se oběma směry, ale les výhled zmenšoval. Rachot starého žebřiňáku jsem zaregistrovala, až když byl skoro u mě. Skočila jsem do houští a sledovala postaršího muže na voze. Kůň zafrkal, muž se skryl za vozem, chopil se pušky a namířil na můj úkryt.
"Prosím, nestřílejte!"
"Nebudu, když vylezete beze zbraně."
Vyhrabala jsem se ven. Muž sklonil zbraň.
"Jste určitě úplně promrzlá. Naskočte si."
Tak jsem se vyškrábala na vůz. Podal mi polní láhev. Nápoj byl horký a chutnal skvěle, ale co by mi nechutnalo v této situaci skvěle? Muž pobídl koně a hnal ho závějemi. Z tahouna se kouřilo a bála jsem se, aby nepadl. Kola vozu se zařezávala do čerstvého sněhu, který kladl odpor, ale kůň krok za krokem vítězil.
"Kde jste se tu vzala?"
"Já nevím."
"Nevíte? Minimálně mi přijde, že jste z města, ne?"
"Nejspíš ano."
"Nejspíš? No, nejdřív vás dostanu do tepla, teď se zabalte do kůží."

Toto je Kačka, seznamte se, prosím

16. dubna 2017 v 17:41 | Talaniel |  Kačka
Myslím, že po mém boji s láskou k L. je na čase přejít na blogu k fikci. Nevím, jestli je to dobrý plán. Nevím, zda příběhy o Kačce tématicky sednou k tomuto blogu. Vlastně to vím, nesednou, ale v jistém ohledu postavu Kateřiny zbožňuji a její příběhy vycházejí z mé lásky k různým věcem. Kačka je vlastně také taková moje srdeční záležitost.

Čtenář se asi zeptá, kdo je to ta Kačka? Kateřina má zvláštní dar nebo snad prokletí. Náhodně bývá vytržena ze své reality a umístěna jinam, aby tam někoho před něčím zachránila. Ať už pokus o záchranu dopadne jakkoliv, je vrácena zase zpět. Aby měla větší šanci splnit svůj úkol, ovládá řadu nadpřirozených schopností. Svůj úděl nese statečně, je vděčná za možnost pomáhat lidem v nesnázích.

Z tohoto je patrné, že se její příběhy odehrávají v různých prostředích a že jsou křížencem sci-fi a hlavně fantasy. Rozhodně mi nejde o žánrovou čistotu. Jde mi pouze o psaní příběhů, které by mě bavilo číst. Rozhodně nejde o nějaké velké umění. Jde pouze a jen o odreagování tím, že píšu :-)

Bojím se jediné věci - že si na sebe pletu bič :-) Hotové mám dva příběhy a dva mám rozpracované. Obávám se ovšem, že nedokážu psát z donucení, takže asi budou mezi příběhy velké prodlevy, protože i při seriálovém publikování mi první dva vystačí tak na pár týdnů. Také se může stát, že ohlas, pokud nějaký bude, bude takového rázu, že s publikováním seknu a vrátím se k psaní do šuplíku :-) No, uvidím :-)

Láska k dešti

12. dubna 2017 v 9:34 | Talaniel |  Srdeční záležitosti
Před pár dny jsme se s kolegou bavili, jak prý je venku krásně, sluníčko, teplo, a my místo toho musíme sedět v práci. Sice měl částečně pravdu, ale je ještě jiný pohled na věc. Moc ho akceptovat nechtěl. Myslím, že představa o tom, kdy je venku pěkně, je dost subjektivní. Já totiž miluji pošmourné deštivé počasí. Netuším proč. Jako třeba dnes ráno - všichni kolemjdoucí se schovávají pod deštníky, ale já s rozevlátými vlasy kráčím po chodníku. Zpívám si "raindrops keep falling on my head" a na tváři mi kvete úsměv.

Jenom aby bylo jasno. Nijak nesnižuji přínos slunečního světla jak pro přírodu, tak pro duše nešťastníků, kteří mají při zatažené obloze depresi. Neměli by však zapomínat, že déšť je stejně důležitý pro život jako slunce. Jinak by neexistovali vyvolávači deště. Neexistovaly by rituály a tance, které mají po dlouhém suchu déšť přilákat.

K dešti se vážou některé mé nejsilnější zážitky. Často vzpomínám na památný koncert Iron Maiden, kdy pršelo a blýskalo se a koncert tak získal nepopsatelnou atmosféru. Nebo mě napadá úžasný okamžik, kdy se vracíme s příbuznými z houbaření, vidíme za námi temnou oblohu a pod ní provazy deště. Blíží se. Dáme se do běhu. Nejprve slyšíme slabé šumění. Postupně sílí, jak se déšť blíží. Pak dopadnou první kapky. Než doběhneme domů, jsme durch. U dětí panuje rozjařená nálada. Kdy se vám poštěstí bojovat (a prohrát) se šelmou, která vám je v patách a honí vás?

Podobně úžasné jsou vzpomínky na výlet s firmou. Kolegové by asi nesouhlasili, ale byl to nejlepší ze všech výletů, které máme za sebou. Šli jsme po hřebeni v Jizerských horách. Mlha, mrholení, zima, mokro, bláto. Ale ta atmosféra! Jak z dobrodružného filmu. Pravda, za oběť padly v mém případě dvě pláštěnky, které nepřežily střet s jehličnatými stromy, a boty. Nemění to nic na tom, že to byla nejúžasnější výprava v mém životě.

Líbí se mi, jak se déšť dotýká mé hlavy. Líbí se mi šumění kapek dopadajících na zem. Líbí se mi, jak po dešti voní celý svět. Déšť prostě miluji.

Iron Maiden - Rime of the Ancient Mariner

8. dubna 2017 v 11:09 | Talaniel |  Hudba, u které brečím
"...We must love all things that God made."

Kapela Iron Maiden má hodně pecek a na koncertu jsem obvykle prvních pár sekund naměkko, protože prostě koncert začal a bude to nářez. Teda až na poslední jejich návštěvu, to se mi spíš otevírala pověstná kudla v kapse, protože pitomci v kotli vytáhli mobily a začali natáčet. To už nejsem naměkko. To mám místo toho rudo před očima a toužím po Supermanově zraku, kterým by šly ty mobily seškvařit.

Plačtivý incident s Rime of the Ancient Mariner se odehrál na koncertě v Edenu 8.8.2008, pokud si dobře vzpomínám. Tato skladba u mě zrála dlouho. Na první poslech je taková repetitivní, ale je třeba si uvědomit, že se jedná o příběh - představte si středověkého minstrela, který vypráví příběh za doprovodu hudby. Nakonec skladba uzrála a teď je v mém Top 5 od Iron Maiden. Když ji na koncertě vytáhli, nešlo nebrečet štěstím, srdcovky mi toto dělají.

Zmíněná repetitivnost se nejvíce projevuje v úvodní části a možná některé posluchače odradí. Následující atmosférické přemostění s recitací původní básně Samuela T. Coleridge je na koncertě boží. Je to ten okamžik, kdy lidé vytahují zapalovače a dokreslují modře nasvícenou atmosféru oranžovými plamínky. A pak to začne - nejsilnější část skladby, a jak kdysi napsal jeden komentátor alb Iron Maiden, nejlepší metalová pasáž všech dob. Kytarový trojhlas, který v době natočení ani nebyli schopni živě zreplikovat, mě vždycky dostane. Je to místo, kdy točím s hlasitostí ještě dál, než už je.

Jo, jo, mejdni. Díky, bratře, žes mě s nimi seznámil!


Ty jo, stačí si to pustit na youtube a měknu :-)

Nešťastná láska - poznatky

6. dubna 2017 v 11:55 | Talaniel |  Srdeční záležitosti
Nešťastná zamilovanost do L. byla a je velice poučná. Pokusím se sepsat poznatky. Článek není definitivní, je možné, že s dalšími zkušenostmi jej doplním. Poslední aktualizace: 3.5.2017.

Nejprve pár termínů:
  • Nešťastná láska - láska, kterou z nějakého důvodu nelze dotáhnout do šťastného konce (=žili spolu až do smrti)
  • Nešťastník - osoba, která se nešťastně zamilovala
  • Objekt - osoba, kterou nešťastník miluje
  • Partner - osoba, se kterou je nešťastník "oficiálně" ve vztahu
Možné situace:
  1. Nešťastník nechce zranit např. svého partnera, kterého ideálně také miluje
  2. Nešťastník je bez závazků nebo mu na partnerovi už nezáleží
  3. Je nepravděpodobné, že by objekt lásku opětoval
  4. Je pravděpodobné, že objekt bude lásku opětovat
Postup řešení pak závisí na kombinaci situací. Tématem článku není kombinace 2 + 4, ta by měla vést ke štětí.

Řešit je potřeba tyto problémy:
  • Vyhýbat se objektu nebo ne?
  • Říct partnerovi, co se děje?
  • Co dělat s tím, že nešťastník myslí celý den i noc pouze na objekt?
  • Říct objektu, co nešťastník cítí?
Vyhýbat se objektu nebo ne?
Tohle je jednoduché - všechny kombinace kromě vyřazené 2 + 4 dle mě vyžadují naprosté odříznutí se od objektu vč. příp. vyhýbání se prostředí, kde se objekt vyskytuje (odchod z práce, odchod ze sportovního či jiného klubu atd. atd.). I pouhá zmínka o objektu, spatření jeho jména aj. může vést ke zhoršení situace. V přítomnosti objektu navíc může nešťastník dělat blbosti, kterých pak lituje. Zejm. v případě 1 + 4 je velké riziko, že spolu nešťastník a objekt skončí v posteli, což by mohlo mít dopad na vztah nešťastník - partner.
Tudíž nemilosrdné odloučení.

Říct partnerovi, co se děje?
Opět jednoduché. Pokud nešťastník nechce o partnera přijít (situace 1), musí být zticha. Je to náročné na sebeovládání v přítomnosti partnera. Situace může vést i ke lhaní o důvodech neustálé skleslosti. V situaci 2 je pak riziko, že zhrzený partner bude dělat potíže. Tudíž mlčet.

Co dělat s tím, že nešťastník myslí celý den i noc pouze na objekt?
Tady už jde do tuhého. Přes den pomůže nějaká činnost vyžadující soustředění, ale neustálé přemýšlení o objektu může vést k paralýze, která znemožní dostat se do zóny a myslet jen na danou aktivitu. Ještě horší je to v noci. Pravidelně se mi stává, že se probudím někdy v jednu ve dvě ráno, mozek najede na L. a nedokáže přestat. Útěchou je, že v případě dodržení doktríny o vyhýbání se nutkání o objektu přemýšlet postupně slábne. Tudíž trpělivost.

Říct objektu, co nešťastník cítí?
Myslím, že v případě situace 4 (tj. kombinace 1 + 4) nic neříkat.
V situaci 3 může mít přiznání pozitivní důsledek: objekt se sám začne nešťastníkovi vyhýbat, což je v souladu s doktrínou o vyhýbání se. To má ale i negativní důsledek: nešťastník se připraví o možnost řídit situaci plně podle svého. Pokud nešťastník zatouží po kontaktu s objektem, objekt může kontakt odmítat. Napravit škody napáchané přiznáním může být velmi náročné a na dlouho.
Dále je zde riziko, že bude objekt informaci šířit dál, což může vést např. v situaci 1 ke katastrofě. Navíc, pokud nešťastník objekt opravdu miluje, měl by zvážit, zda přiznáním neudělá objekt nešťastným.
Tudíž opět radši mlčení? V případě opravy škod napáchaných přiznáním opět trpělivost a opatrné chování k objektu.

Inspirace v hudbě: Kreyson: Nejde vrátit čas (zejm. v refrénu "nejde zpátky vzít slova svá" - nezapomenout na to)

Vlastní zkušenost: přiznání byla největší chyba. V důsledku toho spolu s dalšími chybami zřejmě skončilo nebo minimálně na dlouhou dobu ochladne přátelství s L. Zásadní past spočívá v tom, že v obou případech nejhorších chyb mě při psaní e-mailu ovládla euforie a text e-mailu mi přišel skvělý, ale v obou případech přišla sice korektní, ale poměrně zraňující odpověď. Tj. nepsat, nepsat, nepsat. V současnosti budu velmi, velmi těžko napravovat napáchané škody, spíš mi přijde přátelství nenávratně ztraceno.

Další poznatky
V případě 1 lze pozorovat zajímavý vedlejší jev: nešťastník z důvodu nedosažitelného fyzického kontaktu s objektem o to více tíhne k dotykům s partnerem, což v případě dobře zvládnuté mlčenlivosti může ve finále vést k upevnění vztahu s partnerem (za předpokladu, že se podaří na objekt zapomenout).
Komunikovat jen osobně: e-mail nebo SMS postrádají mimoslovní složky komunikace, což může vést k nedorozumění a zhoršení situace.

Kolegyně (10. část)

3. dubna 2017 v 17:24 | Talaniel |  Srdeční záležitosti
Je tu finále. Jak se cítím? Po hrozném víkendu vlastně docela v pohodě.

Když přijdu do kanceláře, předám dle domluvy kolegovi dar pro L. a jdu pracovat. Vtipkuji s kolegy. Jde to. Sním o tom, že se se mnou vřele rozloučí. Sním o tom, že si se mnou bude chtít promluvit mezi čtyřma očima a všechno bude dobré. Sním o tom, že mi dovolí pomoci jí s věcmi, až pojede domů. Rozhodnu se nechat si pláč až na večer.

Jak tu chodí kolem, zas mě začíná bolet hruď a odhodlání vše zvládnout slábne. Začíná mi zas bušit srdce a tuhnout tvář v očekávání blížící se odpolední hrůzy. Po obědě se semele všechno takřka naráz. Nejprve jí napíšu, že jí s radostí pomohu s přinesením čehokoliv na rozlučku a odnosem darů domů, ale vzápětí vchází do dveří s kolegy, kteří mají plné ruce dortů. Finta fň, vetřu se k nim a pomohu jim aspoň dorty vyndat z krabic.

Pak mě velitel skvadry dárců donutí předat jeden z darů a okamžik využiji k naprosto nepovedenému políbení ruky. Trapas. Ať se předtím teoreticky připravím sebevíc, stejně jí oslintám ruku. Budu to muset natrénovat :-) Radši se stáhnu k počítači a pracuji. Dozvídám se, že jí věci odveze manžel - tak tohle padá. Zatracený manžel :-) Až na to políbení ruky mám ze svého chování dobrý pocit. Teď už mi chybí jediná věc, objetí. Teď ještě nepodělat finální sbohem.

Později se k ní vnutím, když ve své části kanceláře sedí sama, popřeju jí hodně štěstí a přitáhnu ji k sobě. Není to věc, kterou by se dalo chlubit, obzvlášť, když teď nepochybně chápe, že se za objetím skrývá má touha po fyzickém kontaktu. Krásně voní. Chci ji držet co nejdéle přivinutou ke své hrudi, ale cítím jak je prkenná. Snad se na mě nebude zlobit za tento násilný čin. Do ucha jí šeptám, jak je blízká mému srdci a že mi bude moc chybět, ani nevím, jestli dost nahlas, aby to slyšela.

Prchám z kanclu, ale za chvíli se vracím s písní na rtech. Snad je vše ok. Snad L. uvěří, že to aspoň trochu zvládám. Sakra, já to přece opravdu zvládám! Nakonec k rozloučení nepoužiju startrekovou hlášku "žij dlouho a krásně", protože nechci, aby to znělo tak definitivně. Je na čase pracovat, ale nejde mi to.

Jede mi soundtrack Star Treku III - myslím, že sedne jak prdel na hrnec. Správně epický k mému snad konečnému vítězství na sebou. Myslím, že když se budu dobře chovat, L. na mě nezanevře. Dokážu to! Uvidíme se zas? Doufám, že ano! Zdá se mi, že teď už se toho nebojím. Jen se musím víc ovládat a nedotýkat se jí, ale já se prostě osob, které mi jsou blízké, dotýkám. Tak už to prostě je. Tak vyjadřuji náklonnost, slova jsou pro mě strašně těžká.

Pak mi jede Imperiální pochod, přidávám hlasitost a na obličeji mám úsměv. A pak finále Epizody II Hvězdných válek a do uší mi duní Across the Stars a trochu mě píchne u srdce, ale sakra, k čertu s tím! Zvládnu to! Ne, že ne! A pak finále Epizody V a milostný motiv Hana a Leiy, ty jo, to si dávám kapky :-) Tohle je strašně krásná melodie. John Williams v nejlepší formě.

Zdá se mi, že je její vůní naplněna celá kancelář. Vychází z mého oblečení? Ta vůně mi bude chybět.

Dneska je ten playlist hustej, teď finále ze Společenstva prstenu. Vzpomínám na firemní výlet k Pravčické bráně, kdy jsme si motivy z Pána prstenů zpívali s kolegy včetně L. při cestě lesem, jsouce přece na epické výpravě!

Blíží se třetí hodina a schůze. Ještě naposledy se s ní dost neobratně rozloučím.

Když se vrátím, L. už není na svém místě.

A je to.

Je pryč.

Budu ji navždy milovat.