Červenec 2017

Shatterhand (2. část)

29. července 2017 v 21:22 | Talaniel |  Kačka
Charley popsal Vinnetouovi situaci. Náčelník Apačů pouze zamumlal cosi o Manitouovi a jeho poslech a pak už vyprávěl, co zjistil cestou na místo setkání se svým pokrevním bratrem. Připadala jsem si, jako bych se ocitla uprostřed Mayova příběhu.
"Šárlí si vzpomene, že jsme nedávno rozprášili Santerovu družinu. Samotného Santera se nám lapit nepodařilo a před pár dny Vinnetou zjistil, že se Santer spolčil s velkou skupinou trampů a navádí je k dran-cování usedlostí. K nejbližšímu přepadu má dojít za sedm dní."
"Kolik sehnal Santer mužů?"
"Přes čtyřicet dobře ozbrojených trampů. K tomu je potřeba přičíst Santera a jeho pět kumpánů."
S kamennými obličeji se na sebe podívali. Byl to ten okamžik, během kterých docházelo k jejich bezeslovnému dorozumívání? Nevěděla jsem, co jim probíhalo hlavami, ale cítila jsem z obou napětí. Pak Vinnetou vytáhl kus masa a opekl ho na skomírajícím ohníčku.
"Mohu se zeptat, kolik máte lidí?" vysoukala jsem ze sebe.
"Moje bílá sestra se nemusí stydět klást dotazy. Nechť ví, že jsme tu jen my dva a v usedlosti jsou dle slov trampů tři bojeschopní obyvatelé."
Zamžikala jsem. Bílá sestra?
"To jest pět lidí? Pshaw, Vinnetou a Old Shatterhand vydají za dvacet jiných! Kdy vyrazíme k usedlosti?"
"Kate, i při vašem hodnocení nás dvou to stále početně nevychází."
"Od kdy vy dva počítáte nepřátele?"
"Kate, nevím, co jste o nás slyšela, ale jsme jen prostí smrtelníci. Máte ovšem pravdu, je naší povinností jim pomoci. Jen musíme vymyslet způsob."
"Jaká je krajina kolem usedlosti? Nešlo by použít nějakou lest? Něco podobného Údolí stupňů?"
"Údolí stupňů? Co vy o tom víte?"
"Četla jsem vaše knihy."
"Moje knihy?" vykulil oči a Vinnetou se zasmál: "Uff, moje bílá sestra Šárlího překvapila, to se ne každému povede."
"Nemůžeme to udělat jako v Údolí stupňů."
"Proč ne?"
"Opakuji, že jsme jen dva. Obyvatele usedlosti si netroufám počítat."
"Jakýkoliv přímý útok nebo pokus o obranu usedlosti by ale byl sebe-vraždou!"
"Ano, smrt je skoro jistá, ale přesto se toho budeme muset odvážit."
"Cože? Old Shatterhand, kterého znám, se do marného boje nepouští! Čeho byste takovou obětí dosáhli?"
"Musí to tak být. Chci to tak."
Teď už jsem jeho myšlenkové pochody nechápala vůbec.
"Chcete se snad zabít? To přece nemůžete! Musíte napsat ty knihy! Chápete to? Vaše knihy budou příštím generacím vzorem. I mým vzorem byly. Old Shatterhand, Vinnetou a hadži Halef jsou hrdinové mého dětství!"
"Dětství? A kolik vám je? Na babičku nevypadáte."
"Na tom přeci nesejde. Prostě nesmíte spáchat sebevraždu!"
"Chci odčinit, co jsem v mládí spáchal. Vůbec nevíte, co jsem za člověka."
"Vím dost."
"Z knih?"
"Ano."
Odmlčel se a po chvíli se zeptal:
"Well, co tedy radíte?"
"Pomohu vám. Umím střílet z henryovky. Stejnou míval otec, než jsme ji s matkou musely po jeho smrti prodat."
"Promiňte, miss, ale dva nebo tři - jaký je v tom rozdíl?"
"Jak jste si mohl všimnout, nejsem obyčejná miss. Řekněme, že umím pár věcí, které by mohly situaci změnit."
Čekala jsem, že ještě něco dodá, ale vypadalo to, že opět probíhá jejich mimosmyslové dorozumívání, a pak se oba uložili ke spánku. Netroufala jsem si nic namítat, ale byla jsem z toho jejich opakovaného mlčení poněkud přepadlá. Místo, aby plánovali, šli pánové hajat! Pak se ze tmy ozvalo:
"Moje krásná sestra může v klidu spát. Nic se jí nestane. Vinnetou bude bdít první půlku noci a Old Shatterhand druhou."
Tak, a teď mě ještě bude svádět románová postava! Radši jsem usnula.

Změnit svůj život?

20. července 2017 v 9:37 | Talaniel |  Srdeční záležitosti
Co je tím tématem vlastně myšleno? "Kdybych tak mohl změnit svůj život" - to zní, jako kdyby to nešlo. Proč to nejde? V mém případě vím, proč by to nešlo - kvůli mým charakterovým vlastnostem. U mě by téma mělo znít "Kdybych se tak mohl změnit".

A vracím se na začátek - proč to nejde? Nechci moc zabředávat do osudu a předurčení, ale myslím, že geny jsou strašně silné a spoustu věcí, které dělám, vlastně ani nedokážu dost dobře přestat dělat, protože by to bylo proti mé přirozenosti, proti tomu, co mi Matka Příroda nadělila při příchodu na svět.

A v čem že se to vlastně chci změnit? Nejvíc mě trápí má lenost. To je hrozná vlastnost. Strašně jí trpím. Přeji si dělat více pro rodinu, přátele i cizí lidi, ale lenost mi háže klacky pod nohy. Občas se mi ji daří překonávat, ale nikdy to dlouho nevydržím a skončím u nějaké neproduktivní zábavy, ať už jde o hloupé filmy nebo ještě hloupější počítačové hry.

Nic jiného ve svém životě zatím měnit nechci - po zbavení se lenosti by totiž všechno ostatní přišlo samo.

Shatterhand (1. část)

18. července 2017 v 21:07 | Talaniel |  Kačka
Věnováno Míše

Příroda umí být ohlušující. Seděla jsem na kopečku, za mnou les, pode mnou travnatý svah. Stébla se kývala ve větru a šustila. Listí stromů ševelilo a ve větvích nejbližšího stromu prozpěvoval ptáček. Přenesla jsem se sem z hluku velkoměsta, jsouc zrovna na výpravě po antikvariátech. Čím déle jsem zde seděla a rozkoukávala se, tím hlasitěji příroda zněla. Objevovala jsem nové a nové zvuky. Zurčel vlevo potůček? Vpravo štěbetali další opeřenci. A co to bylo za mnou?
Moment. Cinknutí kovu o kov. A teď znovu. A ještě. V krátkých intervalech. Necítila jsem nebezpečí, ale přesto jsem zpozorněla. Zvuk mi cosi připomínal. Otočila jsem se a napnula smysly. Ano, tam byl. Spatřila jsem ho mezi listím keřů. Pomalu jsem se k němu blížila. Viděla jsem, že vsunul do zásobníku pušky poslední náboj. Byla to henryovka, model z roku 1860. Posunula jsem se ještě o kousek vpřed a muž zpozorněl. Byl to mžik. V jednu chvíli tam seděl a pak už mým směrem zpoza stromu koukala hlaveň pušky.
"Nestřílejte!"
"Tak vylezte, ať vás dobře vidím, dámo, a vaši společníci též a s rukama nad hlavou."
"Jak mám vědět, že mě stejně nezastřelíte?"
"Proč bych to dělal, nejsem vrah."
Zpočátku nevěřil, že jsem sama, ale nakonec se s tím smířil. Byl oděn jako zálesák z nějakého povědomého obrázku. Kožená kazajka s dlouhými třásněmi, kožené kalhoty, klobouk, hustý, ale udržovaný plnovous. Za pasem množství drobností. Kolem krku náhrdelník z tesáků a drápů potvor, které snad skolil. Kde jen jsem ho viděla? Bylo to tím vousem? Neměl na tom obrázku jen knírek?
"Nevím, co si o vás mám myslet. Dívka sama zde, beze zbraní, jen s ruksakem z podivného materiálu. A co to máte na sobě? To není kůže nebo látka, která by mi byla povědomá. A ten podivný střih. A obraz - promiňte, ale takovéto obrazy..."
Opět pozvedl zbraň. Cítila jsem, že je velmi zmaten. Pravda, Eddieho na tričku asi nikdy neviděl. A pokud to měl být Divoký západ, tak jsem spíš vypadala jako uctívačka Satana.
"Kdybyste se otočil, zkusila bych s tím něco udělat."
Váhal jen chvíli a odvrátil se. Svlékla jsem triko a oblékla ho naruby.
"Hotovo."
"Well, myslíte, že mě tak obalamutíte?"
"Nechci vás obalamutit. Jen vás nechci zneklidňovat. Ten obrázek je zcela neškodný a nic nekřesťanského neznamená. Tam, odkud pocházím, lidé nosí na oděvech rozličné obrazy a motivy."
"To musí být kraj, o kterém jsem zatím nečetl, ani neslyšel. Anyway, asi je na čase se představit. Pro jednoduchost mi říkejte třeba Charley."
"Jsem Kateřina."
"Aha, český tvar toho jména? Párkrát jsem v Čechách byl, ale na vašem jménu si asi zlámu jazyk."
Pousmál se. Navrhla jsem mu variantu Kate a s tou vypadal spokojen. Zeptal se, kde jsem se tu vzala. Důvěřovala jsem mu, nevím proč, a řekla jsem mu toho docela dost. Přemýšlela jsem, kdy se v mé realitě rozjely vědeckofantastické příběhy. Mohl nějaké znát? Cestování v čase? Možná. Rozhodně se mě nechystal utopit nebo upálit, spíš pozorně poslouchal.
Nakonec začal připravovat jídlo a nechal mě přemýšlet. Jako obvykle jsem netušila, proč jsem byla povolána. Vzhledem k dojmu, jakým na mě působil, byl zřejmě cílem mé mise on. Konkrétní úkoly mi ale opět nebyly jasné. Nerušil mě ani během jídla, za což jsem mu byla vděčná. Takové nečekané skoky mě vždy rozhodí.
O pár minut později nastal zvrat. Už se setmělo, klimbala jsem a nedávala pozor. Náhle před námi ze země vyrostla temná postava. Rychle jsem zapátrala svými smysly. Nebezpečí nehrozilo.
"Můj bratr Šárlí si našel společnost?" ozval se stín. Šárlí? Jen jsem zamrkala.
"Nechť se Vinnetou posadí, vše mu sdělím."
Vytřeštila jsem oči. Charley rozfoukal oheň a indián, který se proti mně usadil, si mě pátravě prohlížel. Vracela jsem mu pohled. Ano, byl to on. Takhle jsem si ho vždycky představovala. Vznešený obličej, bronzová pleť, na hlavě tolik známý přilbě podobný drdol. Rty prohnuté v laskavém úsměvu. Inteligentní pohled. Ano. Jak je to ale možné? Vždyť je to románová postava! A Charley? Teď už bylo vše jasné. Ten obrázek, to byla fotografie Karla Maye.

Kolegyně - Status Update 2

16. července 2017 v 21:23 | Talaniel |  Srdeční záležitosti
Stav tedy je:
- L. se asi stále zlobí, nebo je minimálně nesvá z kontaktu se mnou, ale z e-mailu vlastně těžko poznat, každopádně byl e-mail na můj vkus příliš stručný.
- Její manžel to na 99% ví - má to nějaký význam? Možná tak pro firemní výlet. Každopádně, proč byla ta odpověď v kopii na něj? Něco mi tím naznačovala? Že manžel vše ví a že mám dát pokoj? Asi.
- Ví to K.? Těžko říct, každopádně mě bere. Má účast na středeční hospodě ho asi fakt potěšila.

Další postup - čekat:
- dokud mi sama nenapíše
- nebo dokud mě explicitně nepozve na setkání
- nejlepší řešení stále je odejít do jiné firmy.
Blbý je, že ji asi nenapadne, že prostě potřebuju, aby mi řekla, že mi odpouští a že mi věří. Ona se k tomu nechce vracet, to chápu, ale já to odpuštění potřebuju pro klid své duše.

Potenciální problémy:
- nečekané setkání, např. když mě K. nevaruje, že bude na obědě
- K. mě bude lámat nebo se ptát, proč se L. vyhýbám
- z toho plyne spíš nechodit s K. na obědy a obecně se stranit kolektivu přátel L.

Tajná přání - reálná:
- usměje se na mě
- obejme mě
- dá mi pochovat M.
- nechá se někdy svézt z nějaké akce autem domů
- dá mi jinak najevo, že mě má stále ráda, že mi odpustila a že mi zase věří.

Tajná přání mimo vší realitu :-)
- líbání a mazlení se s ní, jak já ji stále zbožňuji, a to je od začátku dubna mimo můj zrak! Úpím, trpím, žárlím, toužím...
- atd. atd. :-)
Ale tohle vlastně ani nechci - chci a zároveň nechci, ale spíš nechci. Byla by to chyba.

Proč? Sakra. Proč to přiznání, ty blbé kydy, to ošmatávání! Takhle se o ni připravit! Štve mě to, zlobím se na sebe, a to fakt hodně. Mám chuť něco rozmlátit! Bože, to je tak trapné a tak se stydím. Jak jí nebo jejímu muži mohu znovu přijít na oči? To ze samého studu na místě zkolabuji, jestli se někdy potkáme. Jak dlouho to trápení ještě vydržím, než zase udělám nějakou koninu?

Lásko moje, odpusť mi, prosím!

I'm still loving you and I need your love!

Please, help me!

Anybody!

:-(

Kolegyně a její dcera 2

13. července 2017 v 10:06 | Talaniel |  Srdeční záležitosti
A je to, mince odeslána a spolu s ní omluvný e-mail. Co se může stát? Horší už to být nemůže - no vlastně může: L. by se mohla rozhodnout mi minci vrátit, a to poštou. Mou adresu sice nemá, ale pokud se bude snažit, google je zatraceně mocný. A pokud se mi mince vrátí, bude mě nejspíš čekat vysvětlování u lepší polovičky.

Naději upírám v omluvný e-mail, který snad situaci trochu napraví. Je ovšem možné, že už tu schránku kvůli mě nečte (nepravděpodobné), nebo že má mou adresu zablokovanou nebo maily ode mě háže rovnou do spamu/maže (pravděpodobnější). Uvidím.

Asi trpím lehkou maniodepresivitou - včera: den začne totální depkou ohledně L., ale pak se odvážím jít s kolegy na oběd a to vede k odvaze jít s nimi večer do hospody a totální euforii. Dostanu cukání zas poslat L. minci a cukání mě neopustilo a dnes to proběhlo.

Doufám v odpuštění, ale čekám bouři.


Scorpions - Still Loving You

12. července 2017 v 12:59 | Talaniel |  Hudba, u které brečím
Tenhle song se mi vždycky líbil, už když ho v cover verzi hrával můj nyní již bohužel zesnulý otec se svou kapelou. V současnosti u něj brečím dvojnásob, protože mi teď navíc připomíná, jak posrané je mé přátelství s L. "I'm still loving her, I need her love! Is there really no chance to start once again?", nebo v otcově české verzi "Já miluju, čím dál víc!". A je to tak.

Zpěvákovi je ovšem nutné prominout poněkud horší výslovnost, přecijen to není rodilý mluvčí. Nemění to však nic na síle této písně, je to jedna z nejlepších rockových balad, co znám, a to se jen tak nezmění.

Zkrácená verze:

Hříšné myšlenky

10. července 2017 v 12:08 | Talaniel |  Srdeční záležitosti
Když líbám svou lepší polovičku, přemýšlím, jaké by bylo líbat L.

Když hladím její ňadra, přemýšlím, jaká ňadra má asi L.

Když nořím hlavu mezi její stehna, přemýšlím, jak by voněla a chutnala L.

Když sténá a kroutí se pod mýma rukama, přemýšlím, jaké by to bylo s L.

Když se na ni poté dívám a vidím její zářící a zamilovaný obličej, přemýšlím, jak by se tvářila, kdyby se dozvěděla o L.

Umírám touhou po L. Přejde to někdy? Nikdy nebude mou. Bolí to.

Samotář (závěr)

3. července 2017 v 21:44 | Talaniel |  Kačka
Vstup do města byl hlídaný. Vedle nepřístupného tubusu dálnice byla brána se dvěma policisty. Slušně nám vysvětlili, že do města venkované nesmějí, pokud nemají pozvánku některého obyvatele. Petr se vytasil s doklady mrtvého muže.
"Jen se snažíme vrátit věci, které jsme nalezli u mrtvoly nějakého muže."
Policista se chtěl předmětů chopit, ale Petr ucukl. Oba hlídači okamžitě zostražitěli.
"Klid, pánové," promluvila jsem, "jen bychom rádi věděli, že se dostanou do správných rukou. Přesněji řečeno bychom rádi mluvili přímo s Tomášem Volným, který byl nadřízeným mrtvého."
"Slečinko, nejsme žádní zloději. Chásku toho typu posíláme na venkov. Abyste neřekla, že jsme horší, než venkovani, tak pana Volného zavoláme."
Vytáhl přenosný videofon a vyhledal Tomášovo číslo. Jen pár sekund a už jsme viděli tvář staršího muže.
"Petře! Tak jsi se rozhodl?"
Poprosil policistu, ať nám ukáže cestu. Vstoupili jsme do města. Hned za branou se táhla široká ulice, kterou lemovaly vysoké domy. Byl zde klid, ale o nějakých dvě stě metrů dál byla ulice přetnuta další, po které tu a tam proletělo vznášedlo. Střechy domů byly posety slunečními články a chodník po obou stranách zdobily stromy. Vydali jsme se podle popisu do nitra města.

Naše cesta skončila před prosklenou budovou, do které jsme dle instrukcí vešli. Vrátný nás pozdravil a odnavigoval k výtahům. Na pátém podlaží jsme vystoupili a vydali se ke dveřím bytu Petrova přítele. Zazvonili jsme a po chvilce se dveře otevřely. Před námi stál muž z videofonu. Mlčky se s Petrem objali. Sotva mi bliklo hlavou, že jsem asi splnila úkol, ucítila jsem tah. Ani jsem se nestihla rozloučit, jen jsem zaslechla, jak se mě Petr chystá představit.
Jakmile jsem se zhmotnila, podjely mi na ledu nohy a zahučela jsem do hromady sněhu u kraje chodníku. Před sebou jsem spatřila záda nějaké ženy, která se po mém pádu otočila. Byla to učitelka matematiky.
"Kateřino, nestalo se vám nic? A co to máte na sobě? Vždyť nastydnete!"
Měla pravdu, z vyhřátého města jsem skončila zas ve svých mrazech, oděna jen v tenké kožené košili a kalhotách.
"Aha, jsem to podcenila."
"To tedy ano," usmála se.
Vytáhla jsem z koženého batohu, který jsem před cestou do města vyrobila, svůj zimník a navlékla jej.
"Proč jste si ho nevzala hned?"
"Dlouhý příběh, paní učitelko," vrátila jsem jí úsměv. Byla jsem zas doma.