Samotář (závěr)

3. července 2017 v 21:44 | Talaniel |  Kačka
Vstup do města byl hlídaný. Vedle nepřístupného tubusu dálnice byla brána se dvěma policisty. Slušně nám vysvětlili, že do města venkované nesmějí, pokud nemají pozvánku některého obyvatele. Petr se vytasil s doklady mrtvého muže.
"Jen se snažíme vrátit věci, které jsme nalezli u mrtvoly nějakého muže."
Policista se chtěl předmětů chopit, ale Petr ucukl. Oba hlídači okamžitě zostražitěli.
"Klid, pánové," promluvila jsem, "jen bychom rádi věděli, že se dostanou do správných rukou. Přesněji řečeno bychom rádi mluvili přímo s Tomášem Volným, který byl nadřízeným mrtvého."
"Slečinko, nejsme žádní zloději. Chásku toho typu posíláme na venkov. Abyste neřekla, že jsme horší, než venkovani, tak pana Volného zavoláme."
Vytáhl přenosný videofon a vyhledal Tomášovo číslo. Jen pár sekund a už jsme viděli tvář staršího muže.
"Petře! Tak jsi se rozhodl?"
Poprosil policistu, ať nám ukáže cestu. Vstoupili jsme do města. Hned za branou se táhla široká ulice, kterou lemovaly vysoké domy. Byl zde klid, ale o nějakých dvě stě metrů dál byla ulice přetnuta další, po které tu a tam proletělo vznášedlo. Střechy domů byly posety slunečními články a chodník po obou stranách zdobily stromy. Vydali jsme se podle popisu do nitra města.

Naše cesta skončila před prosklenou budovou, do které jsme dle instrukcí vešli. Vrátný nás pozdravil a odnavigoval k výtahům. Na pátém podlaží jsme vystoupili a vydali se ke dveřím bytu Petrova přítele. Zazvonili jsme a po chvilce se dveře otevřely. Před námi stál muž z videofonu. Mlčky se s Petrem objali. Sotva mi bliklo hlavou, že jsem asi splnila úkol, ucítila jsem tah. Ani jsem se nestihla rozloučit, jen jsem zaslechla, jak se mě Petr chystá představit.
Jakmile jsem se zhmotnila, podjely mi na ledu nohy a zahučela jsem do hromady sněhu u kraje chodníku. Před sebou jsem spatřila záda nějaké ženy, která se po mém pádu otočila. Byla to učitelka matematiky.
"Kateřino, nestalo se vám nic? A co to máte na sobě? Vždyť nastydnete!"
Měla pravdu, z vyhřátého města jsem skončila zas ve svých mrazech, oděna jen v tenké kožené košili a kalhotách.
"Aha, jsem to podcenila."
"To tedy ano," usmála se.
Vytáhla jsem z koženého batohu, který jsem před cestou do města vyrobila, svůj zimník a navlékla jej.
"Proč jste si ho nevzala hned?"
"Dlouhý příběh, paní učitelko," vrátila jsem jí úsměv. Byla jsem zas doma.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Siginitou Siginitou | E-mail | Web | 6. července 2017 v 13:51 | Reagovat

Tak tohle se ti opravdu moc povedlo, miliji to :)
Neskutečně se mi to vrylo do srdce :)

2 Talaniel Talaniel | 6. července 2017 v 14:04 | Reagovat

Ah, on to někdo čte? :-) Tak to sem asi hodím i další :-)
Díky :-)

3 Ami Ami | E-mail | Web | 7. července 2017 v 16:45 | Reagovat

To bolo fakt moc pekné, konečne príbeh s happyendom. 😊

4 Talaniel Talaniel | 7. července 2017 v 17:08 | Reagovat

[3]: Díky za všechny komentáře, Ami :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama