Září 2017

Grinding

21. září 2017 v 7:28 | Talaniel |  Srdeční záležitosti
Vstanu v šest, protáhnu se, osprchuji, nasnídám. Vyrazím do práce. Celý den se brodím v kódu zděděném po jiných. 11.30 oběd. Pak zase ty zrůdnosti nečistého kódu. Cesta domů. Socializování s partnerkou. Film nebo MMO. Kniha. Víkend - socializování s příbuzenstvem. A v pondělí zas a znova a to samé.

Nevidím konec. Nevidím změnu. Chci změnu? Bojím se jí? Je to jak grinding v MMO. Připomíná to píseň The Day Before You Came od Abby. Ale co přijde v mém případě? Tak trochu se bojím návratu L., ale současně se nemohu dočkat konfrontace. Možná proto mi přijdou dny tak ubíjející. Protkané myšlenkami na L. Nekonečné čekání. "Zapomenout, jen nehybně ležet..."

No nic, jdu do práce.

Could we start again, please?

14. září 2017 v 12:35 | Talaniel |  Srdeční záležitosti
Ahoj, L.,

moc, moc mi chybíš. Tvůj hlas, Tvůj úsměv...

Prodírám se dny jak nějakou houštinou. Stále ty samé sračky každý další den. Je to nekonečné. K. se na Tebe nevyptávám, ač mě stojí dost práce se ho nezeptat, tak ani nevím, jak se máš, ale nepochybně lépe než já. M. je určitě zdravá, roste, papá, spinká. Malé miminko, to je nejkrásnější období s dítětem. Kolem nástupu na základku už je to jiné.

Občas se pokouším vylepšit naše společné dílo. Co bys asi mým zlepšovákům řekla? Mám v rukávu ještě pár nápadů, ale nedávno mě vytočil kolega, když řekl, že ho ten projekt nezajímá. Trdlo jedno. No, třeba ještě jednou krásu toho programu objeví. Naštěstí má projekt minimálně jednoho fanouška, tak ty zlepšováky asi zrealizuju :-) Pro něj a pro Tebe.

V posledních dnech mi trochu pomohla dovolená, ale s návratem do práce se mi zas vrací ta hrozná touha. Nepohodlný byl i jen pitomý oběd s K. Strach, že něco řekne, a na druhé straně touha se ho na Tebe zeptat. Hrozný. Už nikdy víc! Děsím se toho, jestli se někdy potkáme. Co řekneš? Co řeknu já? Napadají mě slova písně Could we start again, please? Zkouším se léčit slovy jiné písně - Escaping the past by embracing the future, ale moc to nepomáhá.

No nic, konec oběda, jdu se zas brodit sračkama.

Měj se moc krásně, L. Myslím na Tebe.

T.

Shatterhand (závěr)

14. září 2017 v 6:40 | Talaniel |  Kačka
O hodinu později se dostavili. Když poslední tramp zmizel v soutěsce, zaujali jsme pozice za balvany před jejím ústím. Netrvalo dlouho a zaslechli jsme dva výstřely. Připravila jsem si henryovku a Charley svou medvědobijku. Spatřili jsme první navrátilce. Charley povstal a s namířenou zbraní zvolal:
"Zde stojí Old Shatterhand a Catherine the Great."
Neubránila jsem se úsměvu.
"Vzdejte se, odložte zbraně a budete ušetřeni."
První jezdec pozvedl svého yellow boye. Stihl vypálit dvě rány, než ho smetla střela z mé henryovky. Ucítila jsem vlnu nelibosti.
"Bude žít," řekla jsem.
"Tak dobře," odpověděl Charley a vystřelil na dalšího, který se nechtěl zastavit. Jeho kůň padl, muž udělal kotrmelec a natáhl se na dně soutěsky. Jezdec za ním strhl koně a vjel do cesty kolegovi. Zvířata se srazila a vzepjala se. Oba jezdci sletěli. Další dva jezdci padli po výstřelech obou osadníků a klubko lidských a zvířecích těl u ústí zhoustlo.
Chvíli jsme jen sledovali, jak se trampové sami likvidují. Opěšatělí muži křičeli, když do nich vráželi koně ostatních, kteří se jim ve zmatku snažili vyhýbat. Pak se od chumlu oddělili dva trampové, ale postřelila jsem je, než si stačili najít úkryt. Zapomněli na své pušky, drželi se oba za stehno a řvali.
Nebudu zvracet, prosila jsem v duchu sama sebe. Charley dobil a čekal, co bude dál. Párkrát jsem se zhluboka nadechla. Kouzelnických triků nakonec nebylo třeba. Trampové se uklidnili, jeden zvedl ruce nad hlavu a vydal se k nám.
Vyjednávání bylo krátké. Uznali, že jsou v nevýhodné pozici, začali na hromadu skládat své zbraně a po jednom k nám chodili. S puškou v ruce jsem hlídala situaci a Charley s osadníky je svazovali. Byli jsme zhruba v půlce, když se ozval dusot kopyt. Charley se tím směrem otočil.
"Vojáci. Jako na zavolanou," konstatoval.
"Hallo! Co to tu je? Zdá se, že jedeme s křížkem po funuse, gents!" ozval se jejich velitel. "Obávali jsme se, že už jen pohřbíme mrtvoly osadníků, ale situace vypadá zcela jinak!"
Charley vše vysvětlil, pouze vynechal způsob, jakým jsme zahradili soutěsku. Vojáci nám pomohli dokončit poutání zajatců a já jsem se co nejrychleji vytratila, abych opět otevřela průchod. Naštěstí se vojáci spokojili s tím, že se zbylé obyvatelstvo osady přišlo podívat soutěskou na výsledek, sebrali zajatce a odjeli.
Čekala jsem, že se v nejbližších okamžicích přenesu domů, ale stále se nic nedělo. Trochu mě to mátlo. Vrátila jsem Charleyovi henryovku a vrhla jsem se na rozebírání valu. Dění kolem jsem vnímala jen okrajově. Charley s Vinnetouem stáli stranou a bavili se. Vinnetou neměl dobrou náladu. Mezi trampy jsme totiž nenašli Santera. Vrah Krásného dne opět unikl. Pak se náčelník Apačů vydal ke mně.
"Šárlí mi vyprávěl, jak byla moje krásná sestra statečná. Každý muž by byl hrdý, že jeho stanu vládne žena, jako je ona," řekl a mně málem upadl jeden z větších balvanů. Položila jsem ho na místo a prudce vydechujíc jsem pohlédla na Vinnetoua.
"Vinnetou, tohle nepůjde. Můj rudý bratr je skvělý muž, jeho osud ale není vychovat potomky, jeho osud..."
Odmlčela jsem se. Jak mu říct, že jsem četla, kdy a jak zemře?
"Jeho osud je být po boku Old Shatterhanda a pomoci mu stát se lepším člověkem."
Vinnetou se zamyslel a přikývl. Pak se uklonil, a když zvedl hlavu, oči se mu v úžasu rozšířily. Cítila jsem, že mizím. Sbohem, Charleyi, sbohem, Vinnetou, pomyslela jsem si.

Shatterhand (5. část)

9. září 2017 v 21:08 | Talaniel |  Kačka
Když jsem pohlédla na kamenné bloky, začala se mi do duše vkrádat nejistota. S tímhle přeci nemohu pohnout, jsou obří! Zavřela jsem oči. Vzpomínala jsem na svou učitelku. Co mi to říkala? Že si musím věřit? Když napnu svou mysl, dokážu cokoliv? Opravdu cokoliv, Mariano? Teď bych tě potřebovala.
"Myslí si má sestra, že to půjde?"
Pohlédla jsem na Vinnetoua. Viděla jsem mu na očích, jakou si přeje odpověď. Viděla jsem, že mi věří. Dobře. Budu si také věřit. Přece jej a ostatní nezklamu.
Zadívala jsem se na ústí rokle a rozhlédla jsem se po okolních kusech kamene. Přemýšlela jsem, jak by je bylo nejvhodnější umístit. Musí tvořit stěnu, kterou nebudou moci trampové přelézt.
"Tak co bude?" ozval se starší muž. Od Vinnetoua jsem ucítila vlnu nevole, ale nic neřekl. Začala jsem.
Přesouvala jsem bloky kamene jeden po druhém na místa, která jsem si v mysli představovala. Úkol byl obtížný. Při přesunu několika prvních kusů se mi zrychlil tep a dech, při dalších už ze mě lilo, ale zeď rostla. Nechala jsem úzký průchod, k jehož zahrazení jsem si vyhlídla pěkný kamenný kvádr. Ten bude potřeba, až s Charleyem odejdeme zaujmout pozici.
Pokud z počátku obyvatelé usedlosti cítili strach nebo snad nenávist, ke konci tohoto podivného představení jsem už vnímala jen úžas. Zbývaly poslední kusy, ze kterých jsem chtěla udělat stupně, po nichž by se Vinnetou dostal do střelecké pozice, ale už jsem nemohla. Třásla jsem se a motala se mi hlava. Myslela jsem si, že mi pukne.
"Má sestra by si měla odpočinout," ozvalo se po mém boku. Ani jsem nedokázala odpovědět. Začala jsem se hroutit. Uchopily mě silné paže náčelníka Apačů. Zdvihl mě a odnesl mě kousek stranou. Položil mé unavené tělo do měkkého, chladného mechu. Chtělo se mi spát. Pootevřela jsem oči a spatřila Vinnetouovu tvář. Co jsem to zahlédla? Obavu? Pousmála jsem se a omdlela.
Během mého bezvědomí pokračovaly přípravy k boji. Charley dohlížel na vytvoření palebných pozic se zásobami zbraní a střeliva a oba muži mu pomáhali. Vinnetou seděl u mě a otíral mi tvář kusem látky namočeným ve vodě. Bobby klečel z druhé strany a držel mě za ruku. Když jsem otevřela oči, oba se usmáli.
Druhý den jsem dokončila svou část práce. Tentokrát jsem si dala pozor, abych se tolik nevysílila. Zbýval jen poslední kvádr, kterým jsem chtěla zahradit průchod. Vinnetou vyrazil na výzvědy a my ostatní jsme dokončili přípravy. Zkontrolovali jsme zbraně a zajistili jsme zásoby pro Charleye a mě, abychom nestrádali, až budeme čekat u vstupu do kaňonu.
Naposledy jsme přenocovali pod střechou a už tu byl den D. Odebrali jsme se s Charleyem na druhou stranu soutěsky. Přidali se k nám i oba muži. Uvelebili jsme se v úkrytu, který Charley předchozího dne našel. Nikoho by při zběžném pohledu nenapadlo, že je zde skrýš, a přitom odsud bylo dobře vidět na prostranství před soutěskou.
Vrátil se Vinnetou a hlásil, že se trampové blíží. Doprovodila jsem ho k jeho stanovišti, umístila jsem poslední kvádr a spěchala jsem zpět k Charleyovi a ostatním. Připravili jsme se, abychom mohli vyrazit, jakmile trampové vjedou do kaňonu.