Steven Wilson - To the Bone, aneb jak se Steven zbláznil

15. listopadu 2017 v 13:26 | Talaniel |  Hudba, u které brečím
Zbláznil se? Ne, jen se zas posunul. Onehdá mi skladba Hand.Cannot.Erase. přišla jako nějakej popík, ale stále měla aspoň jakousi polomelancholickou složku, ale sakra, co si Steven myslel, když psal Permanating?


Hm, když tak po sobě ten první odstavec čtu, vypadá to, jako by se mi skladba Permanating nelíbíla. Opak je však pravdou. Zatracování popíku je mi cizí. Proč taky, když i pop nabízí nepřeberné množství skvělých skladeb, případně celých alb. Pokud se tedy mohu pyšnit (vytahovat) takto otevřenou myslí, nezbývá, než férově napsat, že Steven opět zabodoval. Po poněkud slabším EP 4 1/2 tu máme důstojného nástupce alba Hand. Cannot. Erase.

Nejde jen o Permanating. Singl Pariah mě chytil za uši a srdce hned po prvním poslechu. "I'm tired of everyone and that includes myself" hodně rezonuje, ale stejně tak rezonuje "So pariah you'll begin again. Take comfort from me. It will take time." Zní to optimisticky? Asi ano.

Trochu mě vyděsila motivace za skladbou Refuge, ale nakonec mě za uši žádná slova vyloženě netahají a skladba jako celek je výborná. Když tak nad tím přemýšlím, nenapadá mě stopa, která by mi vyloženě nesedla. Album je od začátku do konce skvělé. Myslím, že je to stále můj oblíbený Steven Wilson, a to je, domnívám se, po pěti dlouhohrajících sólových albech slušný výkon. Jediné, co mě mrzí, je fakt, že to vypadá, že Stevena zatím žádný promotér na příští rok nepozval do ČR.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama